Hlubinná abreaktivní psychoterapie (regresní terapie)
Hlubinná abreaktivní psychoterapie (regresní terapie)
vycházející z metod Andreje Dragomireckého
Jak a s čím pomáháme:
Odstraňujeme psychosomatické obtíže a traumata vzhledem k jejich příčině (bez použití hypnózy). Naše terapie jsou založeny na metodě vybavování si a zvědomování příčin traumat, bolestivých psychických stavů a fyzických obtíží tak, abychom nalezli jejich prvotní příčinu traumatu v minulosti (engram) a tuto příčinu pročistili (abreakce).
Naše poradenská a terapeutická praxe nabízí účinnou a praktickou léčebnou alternativu k postupům západního lékařství (operující např. s medikací utlumujícími léčivy a psychofarmaky, které tlumí bolestivý stav, ale často nevedou k pochopení příčiny dané nemoci a traumatu).
Cílem je nejen trvalé odeznění bolestivých příznaků a traumatických stavů, ale také určité sebe zvědomění toho, proč k danému traumatu či nemoci došlo. Klient má šanci si uvědomit princip vzniku nežádoucích traumat, jejich kontext a podmíněné, dočasné trvání (ve formě zdravotních a psychických obtíží a bloků). To by jej mělo přivést k zamyšlení nad tím, zda jeho stav vyžaduje/nevyžaduje nadměrnou medikaci (po konzultaci se svým lékařem), a zda náhodou sám neočekává záchranu od svých strachů a obav tam, odkud přijít nemůže.
Jaké traumatické události a jevy lze za pomoci H.A.P. odstranit:
psychické choroby (např. schizofrenie, poruchy osobnosti ad.)
bulimie, mentální anorexie
fobie
depresivní stavy, úzkosti a nerozhodnosti
závislosti na drogách a alkoholu
pylové a potravinové alergie
ekzémy
astma
opakované záněty
dočasné poruchy funkce smyslových orgánů
kožní problémy
migrény
dlouhodobé konfliktní stavy v partnerských a rodinných vazbách ad.
Připomeňme si, že staré přísloví "lékař léčí, příroda uzdravuje" se dá právě tak vztáhnout na samotný základ života a životní síly, na vědomou duši člověka. Kdo by neznal stav, kdy nám vnitřní pohoda a radost duše "léčí" veškeré neduhy. Zde je dobré vzpomenout, že dočasné "utlumení příznaků nemoci" neznamená jejich trvalé vyléčení. Je častým jevem, že utlumení v jedné oblasti vyvolává podmíněné reakce v oblasti jiné a ocitáme se tak často v kruhu, po aplikaci jednoho léku, který nám nepomohl a vyvolal určitou reakci, je nám doporučen lék jiný atd. (často bez výsledného uzdravení). Naši předkové byli více zdrávi právě proto, že jejich duše čerpala a byla v kontaktu s přírodou nejen zevně, ale i vnitřně (pokus o soulad s přírodním a přirozeným) a nacházeli tak "zdraví ve své duši", nikoli s očekáváním od "záplavy drahých léků".
Naším přáním je zdravý a sebe vědomý člověk, držící v rukou klíč k vlastnímu zdravím a radosti z prožívaného života.
Na čem je H. A. P. (neboli "regresní terapie") založena?
Hlubinná abreaktivní psychoterapie je formou regresní terapie, která používá princip vybavení si, zpřítomnění (zvědomění) a odreagování traumatické události v minulosti. Daná "nechtěná událost" mohla vést k určité psychosomatické poruše či výchylce, k určitému druhu poranění či poškození. Výsledkem je zažívání bolestivých či tíživých psychických nebo somatických stavů. Odreagování takových traumatizujících stavů a prožitků pak po jejich zvědomění ukazuje na celý kontext příčiny, následku a na důvod (např. zúžení pole pozornosti a vnímavosti v dané chvíli následkem prožívané bolestivosti celé události) a na to proč k dané události vůbec došlo.
Léčit se samozřejmě dají jen "vratné změny", nikoli "nevratná ztráta končetiny" následkem úrazu. To ale neznamená, že i v takovém případě nemá zvědomění důvodů, proč k události došlo, svoji ozdravnou hodnotu pro naši psychiku a duši. Zvědomění situace a kontextu, které vedly k traumatu a bloku, má po odeznění nepříjemných stavů, které se s traumatem pojí, velký etický a rozvíjející vliv na duši člověka, který událost prožil.
Tak se z dané terapie stává opravdu to, k čemu by měla být nápomocna: léčba těla, psychiky a duše na principu poznání a pochopení příčiny a následku". Tak můžeme všichni nabývat cenných zkušeností, které nám napomáhají vyjasnit si celkový smysl a dopad našeho myšlení, cítění a jednání nejen pro nás samé, ale i pro naše blízké a pro celou společnost. Sami dokážeme (za laskavé pomoci terapeuta) "nechat odeznít, emočně vyčistit, vyléčit" svá traumata a psychosomatický stav, který má svoji příčinu v minulosti. A to díky schopnosti naší duše, která dokáže vidět a prožívat dřívější událost v kontextu vybavení "tady a teď".
Duše (jakožto věčný "dech" síly a smyslu života, pozorovatel a cestovatel) nezná časoprostorové omezení na pohyblivý sled událostí minulosti v budoucnost, není definitivně a podmíněně odkázána na psychiku a organismus. Je smutnou a zarážející skutečností, kolik z nás si nechalo společenskými návyky a omezujícími teoriemi "zatemnit výhled na schopnosti své duše", dopít do dna onen nápojem z Řeky zapomění Léthé, jak na to nahlíželi např. staří Řekové.
Jedním z úkolů H.A. P. terapie by mělo být ukázat klientovi praktickým léčebným způsobem, že klíče k vlastnímu zdraví a štěstí má nadosah a že je měl a má vždy u sebe, ve své vše vnímavé duši.
Vysvětlení pojmů H. A. P.:
- "hlubinná" jdoucí pod povrch, k samé podstatě a příčině problému, -
- "abreaktivní" pomáhající "odreagovat" a odeznít nepříjemné traumatické stavy a pocity
- "psychoterapie", což v přeneseném slova smyslu značí "léčba na úrovni duše", bez použití pomocných prostředků, léků a bylin atd. (viz vysvětlení v knize Dalimily Valdové Regresní terapie, příklady z praxe /nakl. Stratos, Praha 2011/.
Tato metoda není založena na práci s hypnózou, ani nepoužívá žádná "esoterická" klišé či domněnky. Po teoretické stránce vychází z metodiky, která je zpracována v psychoterapeutických knihách Andreje Dragomireckého (např. Psychoterapie I., II, vydalo nakladatelství Stratos, Praha, dále viz odkazy na odbornou literaturu. Ač je důležité pochopit principy této terapeutické metody, důležitý je především výsledek a tím je celistvý netraumatizovaný a sebe-vědomý člověk. Nejde nám o pouhé hraní si s teoriemi a doporučování léčby, ale o praxi léčení a vyléčení, která je založena na principu toho, že člověk je výslednicí tří složek: organismu, psychiky a duše.
Největší slabinou materialistických pojetí psychoterapeutické léčby je právě to, že omezuje centrum veškerého dění na oblast psychiky, kterou navíc mylně zužuje na pouhé interakce mezi organismem a psychikou.
Odpradávna je tu přítomna ještě relativně samostatně působící složka duše, která je samou živou podstatou uskutečňování smyslu života, a která si volí okruh zkušeností, které ke svému rozvoji potřebuje. Traumata, choroby a nezdravé tendence jsou pak projevem situací v minulosti, kdy došlo ke stavům zúženého vědomí následkem bolesti či šoku. V takových situacích dochází k tomu, že se naruší celistvé propojení duše, psychiky a těla, a dojde k nepřiměřené či chybně vyhodnocené reakci, tedy k bloku či přímo k tělesnému úrazu. V psychologii se volí odborný výraz "aberace", který zde značí, že došlo k odchylce od průměrného, řekněme zde tedy od přiměřené reakce v negativním smyslu. Takto vychýlená zúžená reakce navíc s sebou přináší dosti často i emoční blokaci a má tendenci vytvořit stav nezvědomělého traumatu, tedy nepříjemného zážitku, kterému se máme tendenci buď vyhýbat. nebo ho ponechávat nezvědomělý v hloubce své duše.
Výraz "abreakce" v hlubinnné psychoterapii pak značí to, že je taková "traumatická situace" vytažena na světlo, tedy plně uvědoměna a tímto širším celistvým pochopením, proč k ní došlo a jak působila je na poli vědomé duše, i "odčiněna" neboli rozpoznána v okruhu příčina - následek. Poté, pokud je opravdu důkladně (několikrát) zvědoměna klientem pod vedením terapeuta, dochází jednak k vymizení emočních reakcí, jednak se z původně traumatuizující události stává již jen obyčejný zážitek v řetězci životních prožitků. Není ani přijímán, ani odmítán, nabízí spíše ponaučení a přispívá k naší vlastní vnitřní evoluci a zrání.
V H.A.P. (regresní terapii) nám nejde o to přít se o nějaké pojetí duše a psychiky, ale především o stav uzdravení a sebe uvědomování věcí v řetězci příčiny a následku. Pokud naplno zvědomíme příčinu traumatu a zasadíme ji do kontextu, nebude nadále působit na úrovni psycho - somatického bloku a vyvolávat zatěžující nechtěné reakce. Je to totéž, jako když do potemnělé místnosti pustíme zářivé světlo. Vše se projasní a "vyjasní".
Na okraj zde připomeňme, že terapeut je především "průvodcem" klienta, nikoli nějakým nadřazeným orgánem, ale spíše naslouchajícím a případně usměrňujícím a orientujícím spolupracovníkem k uzdravení. Je tu od toho, aby klienta provázel, případně orientoval, především mu však naslouchal (terapeutům H.A.P. se také říká "auditoři", neboť jejich úlohou je především plně vědomě naslouchat a zapisovat co si klient při průchodu traumatickou událostí v duši vybavuje).
Připomeňme zde, že původně v Starověkém Řecku slovo "psychoterapeut" značilo spojení "psyché" (duše či přímo životní síla se vztahem k životu samému) a "therpón" (doslav služebník či průvodce a opatrovník duše. Sloveso "therapón" znamená sloužit a pečovat o někoho, v přeneseném významu i léčit někoho). Stručně řečeno, psychoterapeut by i dnes měl být především někdo, kdo se stará, pečuje a provází duši druhého, tedy "průvodce duše". Je velmi zarážející, že materialisticky orientovaná psychoterapie tento fakt silně podceňuje, stále hovoří o reakcích psychiky a těla, ač nemůže nijak spolehlivě dokázat velkou řadu motivů ve vztahu vědomí-nevědomí, není schopna lokalizovat veškerou "psychickou činnost" do mozku člověka. Důvod je jednoduchý. Jak se již prokázalo na příkladech hraničních psychických stavů přechodu mezi "životem a smrtí", může "vědomí pacienta" vnímat místo, kde leží jeho tělo (např. místo operace) a co s ním lékaři dělají naprosto nezúčastněně a nepodmíněně, a to i v případě, že přístroje vykazují ukončení životních funkcí. Na základě ukončení činnosti "v těle" se pak lékař domnívá, že i "psychika odumřela". A protože materilistické pojetí nezná dalšího nositele života, je člověk z hlediska lékařského mrtev. Stává se, že se duše takového člověka z cesty na "onen svět" vrátí a vypráví příbuzným i lékařům o tom, co vnímala, zažívala a viděla. Problém je tu jediný: málokdo tomu věří, protože "oni" podobnou zkušenost nemají a ani její váhu nepřipouštějí. Tak se ocitá zmíněný "cestovatel duše" vlastně vyděděncem a raději většinou rychle přehodnotí, co viděl a zažíval, aby "nebyl za blázna". Klišé a společenské návyky mu pak brání, aby svobodně uchopil to, co z jeho náhledu na vlastní podstatu života a životní cesty plyne.
