Dušezpytné "minutky"

Vítáme Vás při "dušezpytných minutkách".

Naše "menu" je složeno z drobných příspěvků a zamyšlení, které se týkají příkladů z terapeutické praxe, ale také drobných esejistických zamyšlení nad tím, čím jsme, odkud pocházíme a kam "proboha" všichni kráčíme :)

Příjemné čtení - budeme rádi za Vaše ohlasy a dotazy...

Minutka na téma "duchovně praktikující a jeho karmické vztahy"

Osobně mi přijde toto téma jedním z nejzásadnějších v životě. Dalo by se o něm psát hodiny, ale vezmu to zkrátka. Ponechám pro to chvíli stranou své klienty regresní terapie. Je pro mě zvláštním jevem, jak se duchovně praktikující přátelé často domnívají, že skrze meditaci či kontemplaci "obejdou" karmické vztahy své a ze svých rodin, od svých partnerů. Vládne v tom přitom jako hlavní háček víra v "zázraky" a "zapomenutí". O přímé zášti se raději nezmiňujme.

Meditace, jako metoda utišení mysli a nalezení vnitřního pokoje, stejně jako meditační transformace, které mění stav podléhání silným emocím na stav, kdy jsme "za" vášněmi, zlobou atd., jsou dočasné. I když nám nějakou dobu vydrží, málokdy vyřeší hlubinné rozpory, které máme s druhými a v sobě. Je pak jedno lákavé "řešení": stát se jogínem či mnichem, hodit své "vazby a vztahy"  za hlavu a vesele odkráčet do lesů, pousteven a klášterů k osvícení či spáse. Ale i tam mysl meditujícího často doženou myšlenky na rodinu, kterou někde zanechal a na to, s čím se nebyl ochoten smířit.

Právě tak je většinou dočasná i naše schopnost skutečné kontemplace (pokud v ní nejsme mistři). Všechny tyto metody vedou na určitém stupni k zvědomení, utišení a posléze pak třeba k tzv. duchovní realizaci. To zvláště, pokud ovládneme sklony svého ega či jak se říká návyky "ega" odsekneme. Ale pokud jde o vazby s druhými, používáme je často jako výmluvu při nechuti něco ve vzájemném vtahu "vyčistit".

Součástí takové "očisty" či "léčby" může být zvědomení našich vášní a emocí vůči druhým, zvláště v rodinných vazbách. Existují velmi vyspělé metody, např. v buddhistických směrech meditace, kdy žák světelně rozpouští kořeny emocí v čakrách - hněv, lakota, nevědomost, připoutanost, závist, pýcha atd.
Řekněme, že se podaří mnoho takových vlastních tendencí a návyků opustit a rozpustit. To však není jen o "abstraktní" představě, ale o konkrétních návycích u sebe. Ale pak jsou tu vazby k našim blízkým, partnerům, rodičům.
Kdy takové silné vazby časově vznikly často nevíme. Mohly se vyvíjet po desítky našich společných životů, vždy v jiné roli dotyčných. Někdy jsou tak mocné, že byť je někdo "duchovně praktikující" a myslí si, že už ledacos zvládnul, před rodovými a partnerskými vazbami doslova prchá. A prchá v nevědomosti.

Jak se má takové chování k meditační a duchovní praxi? A jak se má k celku jeho života? Někteří si myslí, že tyhle napětí a nedořešené vazby jaksi samy od sebe odplují po konci života zúčastněných, nebo oddálením se. Bohužel to nebývá pravidlo, to vůbec ne. Pokud je někdo myslí uvězněn u takového rodového či partnerského vztahu, bere mu to životní energii, často ho to i trápí a má to bezprostřední odlesk v partnerských a přátelských vazbách, které si vytváří.

Nevím kolik zázračných metod kdo zná, já znám metody obyčejné a jsou dvě. Jedna je nastolit "vnitřní rozhovor" na úrovni duše (vědomí), kdy si oba zúčastnění (v rodinném či jiném vztahu) navzájem uvědomí povahu svých dlouhodobých (negativně zabarvených) vazeb, např. na principu nenávisti, závisti, útlaku, a dokáží si vzájemně poslat od srdce "světlo odpuštění".
Tím, pokud se to podaří, může jejich karmická hra mnoha životů buď dospět do finále, anebo nabrat neemoční nebolestnou povahu.

Anebo se jeden z účastníků důkladně podívá na veškeré své důležité vazby s druhým v minulosti (nejlépe přes regresní terapii) - provede zvědomení všeho negativního u sebe a vyjádří přání dále takto "karmicky se zátěží" nepokračovat a pomyslně druhému vrátí s poděkováním "dekret životních zkušeností" se vzájemnými karmickými zátěžemi a požádá ho o prominutí a usmíření. Nechá si odpustit, odpustí druhému a také sám sobě všechna pokřivení, kterých se na sobě dopustil.
Tohle je konkrétní karmická očista a uspořádání vazeb a vztahů do nebolestné povahy. Ten, kdo se dokáže takto aktivně ujmout pročištění vztahů, může pak podobně porozpouštět i další pouta, závislosti a mnohem rychleji se mu kráčí v duchovní praxi. 

Existuje vrcholná praxe, která vše uvolňuje a rozpouští, je to praxe soucitu (a rozpuštění veškerého napětí) a odpuštění si. Karmické vztahy a vazby skrze rušivé a násilné emoce jsou po tomto uvolněním stavem, kdy může duše dotyčného už skutečně bez obav a tlaků rozvíjet naplnění vnitřním světlem a pokojem.

Minutka na téma "ego s duchovní fasádou"

Je velmi úsměvné, když se dnes před někým řekne, třebas i v žertu, že má silné ego. Taková "urážka" pracuje spolehlivě a rychle, a odezva na sebe nenechává dlouho čekat. Každý si pod tím označením (...u sebe) představuje něco jiného, většiny se ale taková "pocta" smrtelně dotkne. Přichází reakce třeba typu:  "Co si to dovoluješ? Co to má znamenat?" Ti chytřejší poznamenají, ať zanecháme takové nevhodné nevyžádané kritiky a hodnocení, a hledíme si sebe. Z jisté (ale jen z jistého) úhlu pohledu mají kus pravdy.

"Ego" je stav a projev jedince po stránce jeho osoby a osobnosti. Je v něm skryta jedincova síla prosazovat se, ale především jeho skrývané slabosti. Ego se pyšně vypíná, či je zraněné, závidí, dožaduje se pozornosti, vytýká a soudí, je věčně k něčemu připoutáváno a ulpívá. Jeho nejmocnější výbavou je spolupráce s myslí a koncepty společnosti. Je to nižší složka vědomí, která se pozvolna vyloupne někdy kolem třetího roku života - díky konfrontaci s vyžadovanými reakcemi ze stran rodičů, pedagogů a okolního světa. Takovémuto "přizpůsobování" dle očekávaných a chválených reakcí od okolí se pak říká "prosadit se", méně lichotivým způsobem pak "předvádět se a přetvařovat se".

Naproti tomu "duše", projektant našeho života zde v tělech, sem přichází vybavena cennými zkušenostmi ze životů dřívějších, ale také z mezistavů bytí nevtěleného. S duší se pojí především vyzařování charakteru - ať už na nízké nebo vyšší úrovni. Duše nepotřebuje důkazy o tom, že tělesná prezentace jedince je jen společenská hra. Je ovšem v poněkud nevýhodné pozici, protože čím více ego ve svém nátlaku sílí, tím méně pouští duši prakticky ke slovu. Duše vládne mimosmyslově, ale proti pýše, lpění, připoutanosti, hněvu a závisti "subjektu" jí většinou nebývá dopřáno slechu. Pak je tu ještě zvláštní spojení, kdy duše sice začne ego určitým způsobem zvládat, a podřizovat si je, ale opomine možnosti a triky, které si ego osvojilo při "vysvětlování duchovních a ušlechtilých cílů".

Je to zvláštní stav, kdy ego vytvoří jako by "duchovně podložené alibi", nasadí si zbožnou masku a začne "velká hra" s přetvářkou. Tzv. "duchovní ego" podporuje ty zájmy jedince, kde je chválen, vystavován, propagován, oceňován - nejlépe v situacích, které se jeví jako "bohulibé", duchovně výsostné a "očividně" ušlechtilé. Přitom "být při něčem tako ušlechtilém a duchovním VIDĚN a ZAREGISTROVÁN" je alfou i omegou celé sebe-prezentace. Spousta z nás vidí dnes a denně po čem tento VNĚJŠÍ SVĚT touží a jak chce být klamán. Toto chytračení a přetvářka se pak docela dobře snese s dobrým byznysem. Vždyť kdo např. přispívá na druhé, ten přece nemůže být "zlý člověk". Lidé, ve své naivitě a důvěřivosti už většinou žádný další krok pro prozkoumání neudělají. A tak ego s líbivou maskou "štědrého strýčka", "milého sponzora", "charitativního zakladatele fondů pro potřebné" - vítězí pro sebe i pro svůj "duchovní" obraz u druhých.

Pokud by se přece jen našel nějaký pitomec, kdo by do tohoto chtěl šťourat a něco v tomto ohledně "úmyslů ega" zkoumat a zpochybňovat, bude vykázán do mezí s tím, jak si vůbec může dovolit zpochybňovat cizí dobrotu a vlastně i štědrost. Každý takový hloubkový vhled je pak po zásluze potrestán. A aby pohádka měla také konec - z mnoha takových chytráků "ega" s duchovní náplní se posléze záměrem a manipulací s druhými stávají oni pověstní šikovní společenští, političtí a ekonomičtí "mágové", neboli manipulátoři ve velkém. Nikoli nižší, ale vyšší sorty. Nejsou to hlupáci, co se nechají nachytat při nějaké malé darebnosti a není vůbec snadné jim něco dokázat. A kdo by jim také měl co dokazovat?

Tento svět, v němž žijeme je přeplněn lidským egem, tak co by mělo být vlastně v nepořádku? Duše, pokud je na cestě zralosti a poznání již trochu  dál, si cení nade vše zkušeností a přímosti, její ozdobou je sdílení s druhými "napřímo", zdolané slabosti a uzdravení od škodlivých projevů rušivých emocí, jakými jsou závist, pýcha, hněv atd. Držím palce všem, kteří se pustili odvážně do zvědomování vlastního ega, utínání jeho chapadel, nebo dokonce na skutečnou cestu samoosvobozování se z "iluzorní pasti" ega svého i okolitého vlivu.

Minutka na téma "Hlubinná abreaktivní psychoterapie v několika krocích"

Občas se se ženou Leničkou setkáváme s tím, že lidem přijde vysvětlení regresní terapie poněkud složité. Hraje tu roli hlavně slovník používaných pojmů, odborná terminologie. Myslíme si, že každá pořádná metoda má mít důkladně a odborně zpracovanou teorii, pevné základy. Na druhé straně je vhodné vyjít vstříc laické veřejnosti, pokusit se jednodušeji vysvětlit oč jde.

Tedy v bodech:

1. Regresní terapie, která má vyléčit bolest a trauma, se zajímá především o prvotní příčinu, situaci, kdy jsme na základě zúženého stavu vědomí (výpadku úplné bdělé pozornosti) dospěli k úrazu a zásahu bolestí (ať už na těle či v psychice).

2. Základním nástrojem je vybavování si a uvědomování toho, co se stalo, kompletně.

3. Samotná bolest či nemoc je vlastně opakovaný návrat k situaci, kde zůstaly nezpracovány emoce (následkem např. úleku).

4. Pointou terapie je vrátit se do "bodu nezpracované emoce" emoci uvolnit a nechat odeznít.

5. Situace se prochází opakovaně, dokud se všechny s tím spojené emoce neuvolní a bolestivý stav neodezní (ze stavu aktéra filmu do pozice diváka filmu, který klidně přijímá děj takový, jaký je).

6. Pokud vše v terapii proběhlo úspěšně, psychika už nemá důvod vracet se k dřívější bolesti či stavu ohrožení.

Duše, charakter a přirozený stav

Nedávno mi kamarád položil zajímavou otázku: "Hele, pokud je duše člověka nehmotná a smyslově se nedá vidět, jak poznáš u klienta při regresní terapii, že je to skutečně jeho duše, která zažívá třeba situaci "válečné trauma v 1. světové válce"? Jak poznáš, že se to děje "jemu" (jeho duši)? Duše je svého druhu mostem mezi "nebem", úplným a sjednoceným duchovním stavem (absolutnem) a "ztělesněním", fyzičnem, hmotou. Jeví se jako "nesmrtelná", protože putuje mezi vtěleními a jinými stavy. Pokud by se sjednotila s "prázdnotou" (pravým duchovním stavem) plnou potenciálu, dospěla by stavu duchovní realizace. Než se to povede , je odkázána na své schopnosti a projevy.

Každá duše má svůj nezaměnitelný "charakter". ´To slovo pochází z řečtiny, a původně označovalo "rydlo", později rytinu či ražbu na minci. Doslova se dá říci, že je to něco, co je "vryto, vtištěno". My lidé ve fyzickém těle můžeme působit různě. Měnit se před očima podobami fyzickými i psychickými reakcemi. Můžeme také klamat "egem", kterým si nasazujeme společenské masky. Co ale nedokážeme je zakrýt "charakter své duše", tedy podobu-charakter, který odpovídá vyspělosti, laskavosti a moudrosti naší duše. Podle toho lze bezpečně poznat duši pan X. ve všech jeho 1500 inkarnacích. Charakter není neměnný, vyvíjí se zkušenostmi, otevřeností, zvolením životní cesty atd. Ale jakoby z každé inkarnace vyzařovala "přiléhavá podoba", něco specifického, co má každý za sebe. Vlastní pečeť projevu. proto mohu říci, že pokud nahlédnu s klientem do minulých životů společně, že se mi daří poznat, že je to on - byť to stojí určitou vnitřní práci.

Charakter a duše je velké téma. Zmíním jen jeden příklad. nedávnu u nás byla klientka na regresní psychoterapii. Řešili se její vztahy s rodiči. V jisté chvíli se obracela ke svému otci v "rozhovoru na úrovni duše", aby si srovnali své vztahy z minulosti. Její otec byl "od armády", choval se vždy nadřazeně, tvrdě a dominantně. Byly v tom i prvky násilí. Tato jeho dcera se na něj vnitřně obrátila s dotazem proč tohle dělá, proč je tak tvrdý a násilnický. V tu chvíli už jeho "ego-maska" nevydržela a ukázal se charakter-duše, pravá podoba jeho vnitřního stavu. A měli jsme před sebou malé vystrašené dítě, které už mnoho vtělení trpí strachem z toho, že ho někdo ztrestá - což se mu kdysi v jednom vtělení stalo. od těch dob si nasazuje v životech masky "siláka". Je to jeho hra a pokud, jak se ubránit vlastnímu strachu. Každá maska a každý strach lze rozpustit, sejmout. Záleží jen na každém, zda chce pěstovat své ego-masky, anebo je postupně rozpouštět. Až se z tohoto "ustrašeného dítěte" (charakter-duše onoho člověka), stane vyspělý muž či žena, moudrý stařec - tedy moudrá vnitřní pravá podoba, bude moci zanechat masky maskami, a vyzařovat laskavým a srdečným projevem, manifestací svého pravého vnitřního stavu. A bude-li si to přát, bude moci svá "vtělení" také ukončit, či spíše završit.

Minutka "o narození"

Při rození a narození bývá mnoho emocí - obava, bolest, radost atd. Nejsem v tomto vtělení žena , a tak houby vím, co matky zažívají, jak se říká. Jsem pouhý pozorovatel a pokouším se tomu všemu porozumět. Na rozdíl od pouze smyslového dojmu a tělesných pocitů matky vím z praxe regresní terapie, že i plod a pak dítě mají neuvěřitelně mnoho pocitů tělesných, psychických a hlavně, že vše naplno zažívá jejich duše.

Lidé si často myslí, že dítě prostě porodem tělesně "projde" a poplače si a je to. Přicházení do světa je ale i pro dítě viděno prizmatem duše. Během těhotenství i porodu zažije "plod"a duše neuvěřitelnou škálu emocí a vyslechne neuvěřitelné věci. Ano, vyslechne. Ve chvíli, kdy se duše spojí se zárodkem, je tu "uvědomování" a to i mimosmyslové. Když s matkami dětí později řešíme některá "traumata" a nemoci dětí, je třeba, aby se matka sama vnitřně obrátila v terapii znovu k dítěti, a v komunikaci na vnitřní úrovni vyprávěla "příběh jeho narození jeho očima, pocity". Jsou to často neuvěřitelné zážitky, kterými dítě prošlo, třeba i fyzicky při porodu. Velkou výhodou je, že se "bolestné zážitky" a jejich působení dají v "tady a teď", při terapii, odblokovat.

Příkladem u dětí ( i později už dospělých) je "migréna" a silné bolesti hlavy, které s průchodem z těla matky často souvisejí. Často také dítě jasně vnímá vše, čím prochází emočně jeho matka a to už v jejím těle. Jednou jsem měl možnost o těchto věcech "mezi nebem a zemí" komunikovat "nahoru", jak rád říkám. Děkoval jsem za pomoc a asistenci při náročné terapii u klienta a vyjádřil se, že vyspělé duchovní bytosti jsou velmi "odvážné", jak nám pomáhají. Nebyla to věru správná formulace. Dostalo se mi na to odpovědi v tom smyslu, že ne "oni", ale "my" jsme odvážní, že jdeme do světa 3D, kde převažuje zkušenost utrpení a bolesti. A tak si říkám: když už tu tedy jsme, tak "odvahu". A poděkování těm, kdo nás zde přijímají, jací jsme a podporují nás. Oplaťme jim to podporu jich samých, srdečností a radostí. Srdeční oblast (čakra) je branou a prostorem mateřským, pro všechny, kdo mají srdce otevřené. A matky jsou to především.

Stav zúženého vědomí - aneb kořen našich onemocnění a traumat

Řada lidí se po internetu i při setkání ptá, jak lze pomoci s těžkými chorobami typu rakoviny. Dále s náročnými dlouhodobými problémy typu astma, různé druhy alergií, ale také problémy se zažívacím ústrojím, onemocněním střev či s návratem migrén. Řada dalších zdravotních problémů se týká chybných reakcí v oblasti psychiky.
Na tyto "poruchy zdraví a traumata" existují různé recepty a přístupy léčby.
Jedním z efektivních a trvale působících způsobů, jak se zbavit tíživých traumat a onemocnění, je metoda Hlubinné abreaktivní psychoterapie (typ regresní psychoterapie prof. Andreje Dragomireckého). Tato metoda pracuje především s vyhledáním prvotní příčiny traumatu, s doplněním chybějícího "komentáře" k dávné či nedávné traumatické události.  S nalezením všech důležitých okolností, které ke vzniku a průběhu traumatu v minulosti vedly. Po úplném vybavení si oné traumatické události se opakovanými průchody touto událostí uvolní nashromážděné emoční stavy, a dojde k úplnému odeznění příznaků a vlivu traumatu a ke katarzi. Záznam o traumatické události (nazývaný odborně engram) již dále nepůsobí, nevrací se. Odpadá tedy důvod samotného onemocnění.

Uveďme si malý příklad.
Někdo se velmi obává živlu vody v podobě řeky, rybníka, jezera či moře. Na mysl mu stále chodí strach z utonutí. Navíc se mu zdají velmi nepříjemné sny o tom, že se topí. K tomu se mohou vyskytovat i somatické problémy - různé vyrážky po těle. Dotyčný by rád ukončil sled těchto nepříznivých traumatizujících vlivů.
Pokud vyhledá pomoc zkušeného psychoterapeuta H.A.P., může mu tento pomoci v tom, že mu (bez použití hypnózy ad. prostředků) pomůže vybavit si prvotní trauma v minulosti, které se tématu "strach z vody a utonutí" týká. Klient například zjistí, že ve svém minulém vtělení ho někdo nechal utopit ve velmi znečištěné řece. Trauma se tehdy vepsalo do paměti duše ve stavu zúženého vědomí, plného strachu o život, a také obav ze znečištěné vody. Postupný zvědomováním a uvolňováním emocí dochází k tomu, že klient nabývá plného přehledu o události a přestává na ni reagovat jako na nezvědomělé trauma. Událost se stává jen jednou z mnoha v sérii jeho vtělení.

Pokud někdo není ochoten si připustit situaci svých minulých vtělení a životů, pracuje se stejným způsobem s tím, že se nijak nezdůrazňuje doba, kdy k traumatu došlo, bere se pouze na vědomí, že k němu došlo.
Máme spolu se ženou zkušenosti s tím, že touto metodou lze úspěšně léčit řadu somatických a psychických onemocnění. Vždy se jde přímo k příčině, nehledají se pouze podpůrné léčebné prostředky.

Při troše zjednodušení: máme za sebou příklad z praxe, kdy se za astmatem u klienta skrývalo dávné trauma z dušení se uprostřed hořícího domu, kde byly zablokovány dveře. Po zvědomění celé události příznaky astmatu u klienta vymizely. Další příklad se týká alergie a vyrážky na určitých místech těla. Při vybavování si starého traumatu se ukázalo, že na zmíněných částech těla došlo kdysi k popálení horkou smolou z nesené pochodně - během tohoto bolestného zážitku došlo k šoku. Navíc se přidal další engram při sundávání ohořelých šatů a následné infekci. I toto trauma se podařilo bez potíží uvolnit a nechat odeznít.

Závěrem bych chtěl připsat, že se někdy ukazuje jako velmi vhodné projít s klientem i stav průchodnosti a otevřenosti jeho čakrového systému. Například u těžkých onemocnění rakovinovými nádory je důležité se kromě engramu podívat i na to, kde a proč se průchod životní energie (prány) v těle zablokoval. Toto téma s klientem projít (např. nechtěné otěhotnění a potrat), emočně uvolnit a doporučit metody, jak si danou oblast pročistit (viz světelná a vizualizační očista čaker a energetických drah v blízkosti postižených orgánů, tkání atd.)
Přejeme všem, aby jejich práce v hledání a nalézání příčin onemocnění a traumat byla úspěšná, a aby jste nalezli odvahu pustit se do léčení v samotném jádru problému.

Minutka na téma "Jsem svoje tělo"

Žijeme v docela zvláštní, rychle přechodové době. Všímám si každý den, jak nastupující tempo a nové "výzvy" roztáčí lidičkům život. A málokdy je to bezbolestné. Například u nás v lékárně, kde pracuje má žena a tchýně. Lidičky se velmi liší tím, zda se ptají a mají tendenci konzultovat své "stavy" nemoci a další zátěže, anebo si jdou jen vyzvednout "preparát" pro uzdravení.
V těch situacích je často vidět, jak moc či málo lidé slyší na "alternativní" možnosti léčby. Obrovská skupina příchozích trpí nedůvěrou ke všemu, o čem ještě neslyšeli. A to i v situacích, kdy jim "navyklé postupy a léky" UŽ nefungují. Inu, návyk je železná košile. A lékař je opřece bůh, ten musí vědět vše.

Nejpodivnější je, že TĚLO považuje většina z nás za prvek, který by měl stabilně fungovat, být jasnou oporou všemu ostatnímu. Přitom právě tělo je velmi rychle se měnící soustava. Během dne i v noci během spánku, během sezení i chůze, během nákupu i během meditace - se tělo neustále a s kyždým nádechem a výdechem mění. Mění se nejen prostřednictvím jídla a pohybu, ale také skrze naše návyky, skrze klid či nepokoj mysli, skrze bouře emocí v psychice - tělo je na těchto vyšších vlivech silně závislé. Nemluvě už ani o složce duše, které jej oživuje smyslem životní silou.
Mnoho lidí si přeje uzdravovat své tělo, a to cyklicky. Málokdo přijímá, že normální je zachovávat rovnováhu, kterou drží pokoj v psychice a bdělá pozornost duše. To jsou skuteční "strážci zdraví". Kdybychom se drželi jich a kultivovali tento přístup dlouhodobě (třebas i krátkými meditacemi a upokojením), bylo by tělo vyváženým nástrojem pro projekty duše.
Mnoho lidí, ale věří, že JE (jejich bytí zde) chrání jen jediné hrubohmotné tělo. O energetických ochranných obalech (jemnohmotných tělech) nechce nic slyšet, právě tak ani o čakrách. Nechce pochopit vliv svých rozhodnutí a pasivity/aktivity v "minulosti", které je třeba nyní, v "přítomnosti" vyřešit změnou přístupu, jinak se z nich stane "budoucí problém".
Čekají, že "výzvy jaksi sami od sebe přejdou a ustoupí", doslova "vyhnijí", anebo pak očekávají záchranu od stability něčeho tak proměnlivého a "nástrojového" jako je tělo. Dál se totiž dívat nechtějí či bojí.
Má vnitřní logika mi říká: nejsem své tělo, nýbrž ovlivňují a naslouchám svému nástroji-tělu, který mě zde "přenáší" k realizaci, kterou si volí buď mé ego nebo má duše.
Spravoval jsem již mnoho podbných "nástrojů" v minulosti, možná jich ještě pár budu potřebovat - proč? Aby svůj pravý vnitřní stav (své duše) mohl realizovat "ve hmotném světě". ved vyšších úrovních hustotytakovýto obal nepotřebujeme, zde ano. Psychika je pak moudrým relativním strážcem těla a jeho ochrany. Projektantem je ovšem duše sama, nebo chcete-li, náš přirozený vnitřní duchovní stav. Bez projektanta vtělení by nebylo projektu. Bez něj by zde zůstávala a bloudila "těla bez duše", jakési poloautomaty s nejsasným smyslem své existence.

Pohádka o "srdečném mentálovi"*

 *"mentál" -  zde člověk, který si plete oblast srdeční čakry s mozkem a myšlenkovým dobrem 

Minutka na téma "příčina nemoci neznámá..."

Jak by na světě asi bylo, kdyby nás naše vnitřní přesvědčení vedlo k tomu, že přirozené je být zdráv. A z tohoto pohledu už napořád vycházet.
Pokud se něco v tomto nastavení a "stavu" změní, pak se ptát hned po příčině a hledat způsob, jak ji nalézt. Většina nežádoucích změn souvisí jaksi tajuplně "s tím kolem", s nepřátelsky vnímaným světem, s tajuplný...m "okolím", které na nás viry, bacily, strachy a úrazy čekají jako armády, aby nás bombardovali a ničili. Naopak příčina většinou vězí v našem vlastním postoji a nechuti jít dostatečně do hloubky a vidět příčinu především u sebe.
Jistě, někdy leží příčina "problému" tak hluboko v podvědomí, a jeví se zdánlivě nepřístupně, mimo dosah našich schopností nalézt ji, takže zaujmeme postoj zoufání si.
Základní omyl je v úrovni vědomí samého. "Vědomí" není pouze mozek, a člověk není jen tělo s psychikou a jakýmsi "myšlenkami v mozku".
Člověk má i duchovní složku a schopnosti (ač materialisté proti tomu protestují či to zesměšňují). Je to bytost s duchovním potenciálem. Duše je schopna nahlédnout doslova kamkoliv v mikro/makro světě mnohem lépe, než přístroje, které jsme vymysleli. Stačí ji jen trochu trénovat.
Většina lidí ví, že existují mimosmyslové schopnosti. Zejména lidé s opakovanou meditační a přímou duchovní zkušeností.
Řada například učinila nepopiratelnou zkušenost s oblastí čaker, tedy s energetickými ohniska našeho "vnitřního světa", které mají velký vliv na kondici zdraví. Ukazují nám samým, jak hrubě či jemně si vůči sobě počínáme (a také vůči druhým).
Jen malé procento lidí zkoumá, že "odmítnutí duše" je vlastně koncept poměrně nedávného data, kdy lidé posedlí výkonem, strojovými mechanismy a ovládnutím veškeré přírody začali s člověkem zacházet jako s měrnou jednotkou "projeveného ega" a považovat jej za "tělo neboli hmotnou jednotku, vybavenou emocemi a mozkem k myšlení".
Téma "příčina nemocí neznámá" odkazuje vlastně k jedinému. Ke strachu všech, kdo se "nemocí" zabývají, absolvovat namísto koloběhu pokusů s léčení změnu, kdy si jako přirozené nastvení zvolím zdravý stav. A pokud se mi děje změna k problému, chorobě, snažit se poznat příčinu tohoto nepřirozeného "nezdravého stavu". Uvolnit v sobě "blok" jejího působení a vysvětlit si, jak celý mechanismus funguje tak, aby příště už k podobnému okruhu problémů nedošlo.
To ale předpokládá jediné: učit se nemít strach, vykročit za své omezené "návyky" a nechat za zády myšlenkovou skepsi "nezdaru" ve prospěch moudrosti vlastní duše. Pánem a rádcem vlastní přirozenosti zdraví jsme díky bohu a nebesům jen my sami.

Minutka na téma "Odněkud jsme přišli a někam kráčíme"

Vždycky mě tohle označení rozesměje. Když si povídám s přáteli, vypadá to občas, že hlavním cílem "ve věčně tíživé době" je přežít, a zase něco přežít, a ještě něco přežít. Nesměřujeme, přečkáváme. Snažíme se přetrpět své bolestné pojetí světa. S tím jsou spojeny četné strachy a občas také apokalyptická nálada těsně před výbuchem.
Je tu ovšem... jedno velmi optimistické pojetí, které vystihuje výše zmíněná věta. Všichni, bez jediné výjimky, jsme poutníky na této Zemi. A odněkud sem do zrození přicházíme, nacházíme se v něm a pak z něj odcházíme. Smutné na tom je, že tento svět není převážně světem radosti, ale světem, kde zažíváme četná utrpení. Toho si velmi důkladně všiml Buddha Šákjamuni a promítl tento vhled do základů své nauky Čtyř vznešených pravd. Poukazovali k tomu také Kristus a další velcí učitelé.
Další, optimističtější část tkví v tom, že pokud přijmeme tento aktuální život jako výzvu ke kladné změně - od ega k čisté moudrosti a lásce na úrovni duše (nebo, chcete-li, přejdeme od úrovně mysli ke své pravé, buddhovské přirozenosti), pokud začneme žít život jako cestu k vysvobození od lpění, nenávisti, posuzování atd., směrem k sdílení, ke stavu sjednocení, stavu moudrosti a lásky, vše se nám může doslova měnit pod rukama.
Není to snad ani tak pouhé odmítnutí negativního a přijmutí pozitivního - to je pouhý začátek. Spíše je to opakovaný pokus dostat se za dualitu takového posuzování. Jako bychom řekli v největší hloubi sebe sama: vše je dobré a bez nutnosti se z tohoto stavu vydělovat.
Do daného vtělení přicházíme a také z něj budeme muset odejít. Naše podstata v něm není trvalá.
Někdy je snad relativně důležité odkud přicházíme - abychom si všimli, že je zde určitá návaznost, že jsou zde důvody, proč se nám v životě staví takové a makové překážky.
Opravdu zásadní je ale pouze bytí "tady a teď", otevření se druhému v tady a teď, sdílení se tady a teď nejlépe, jak jsme jen schopni. Míříme tak do stavu, který vše naplňuje uvolněním pout, propojeností a zároveň laskavostí ke všem bytostem. Do neviditelného středu Světla, které je vlastně všude - a jehož síla a povaha se nedá nijak přesně popsat. Snad je to Pra-světlo naší pravé podstaty, ke které se po dlouhém bloudění vracíme.

Minutka na téma "Odpuštění, základní tíha lidského života"

Dalo by se o těch příbězích psát romány, ale terapeut je vázán směrem k příběhům klientů mlčenlivostí. Takže se dá spíše něco popsat obecněji a v jiných souvislostech.
Pokud je plné zvědomení traumatické události a uvolnění emocí klíčem ke zdravém stavu (stavu, kdy nejsme pod vlivem restimulace stop bolestných zážitků), pak odpuštění je ...zásadní a neoddiskutovatelná situace duše nejen během života, ale především na prahu tělesné smrti.
To, jestli dokážeme rozpustit a opustit vlastní pocity křivd od sebe k druhým, požádat druhé o odpuštění, a také odpustit vše sami sobě, ovlivní zásadním způsobem možnost stavu duše prosvětlit stav tíživosti a rozsvítit se, čímž se jí otevírá výhled do Světla. Také je pak více schopna si uvědomit přítomnost svého Ochránce (anděla-průvodce) a uzavřít v klidu a pokoji jednu z kapitol svého příběhu o vtělování.
U zralých, vnitřně stabilních lidí s dobrou praxí práce na úrovni duše (např. lidí duchovně během života aktivních) může být takový okamžik "přechodu" využit k duchovní realizaci. Nemusí se "svým stavem duše" již nutně "vracet do pozemského vtělení" znovu a znovu.
Odpuštění je alfa a omega "stavu" za tělesným životem. Řada lidí, kteří nedokázali odpustit se odchodem z fyzického života stává "vězni neusmířené vize", kdy na úrovni duše tráví velmi dlouhá období (v řádech let až staletí). Pro duši čas (směrem k stavu a vizi, ve kterých se nachází) nehraje roli! Zabývá se stále dokola tím, kdo jí údajně či skutečně ublížil, či komu ublížila ona- to jsou ty známé otázky viny a její tíhy.
Právě tyto duše lidí se pak nejčastěji stávají tzv. přivtělenými dušemi, tedy hledají v jemnohmotných tělech (hlavně v emocionálním) druhých jakési útočiště ze svého smutku a stavů, aneb podobný hledá podobného. Někdy se snaží přivtělit k tomu, kdo jim údajně ublížil a nějak šikovně se mu v rámci svých omezených možností pomstít za spáchanou újmu (např. formou vlivu na imunitní ochranné obaly, podporou onemocnění atd.).
Lidé se zpravidla obávají o těchto věcech mluvit. Neví, jak jednoduše tohle všechno funguje. Je to oblast dostupná výhradně mimosmyslovým vnímáním, nikoli obyčejnými smysly.
Práce psychoterapeuta, který se zaváže pomáhat lidem na úrovni duše je tedy ještě rozšířena o tento "sbor nešťastných", kteří se ve své neusmířenosti potulují v astrálním rozměru, někdy se "přivtělí" k někomu, kdo je oslaben v imunitě, chtěně či nechtěně mají vliv na různá jeho imunitní a další onemocnění atd.
Hlavním úkolem psychoterapeuta je pomoci nejen klientovi, u kterého taková neusmířená duše je, ale i oné duši samotné. Proto není hlubinná abreaktivní psychoterapie nijak "exorcistická", ale spíše je "laskavou pomocí duši v cestě do Světla", kam by za dobrých podmínek měla většina doputovat. Usmíření a odpuštění je k tomu zásadním klíčem, a je třeba to duši někdy doslova naučit. Takové "učení" se děje třeba takto:
Tím, že si daná duše vrátí ke stavu, kdy byla ve svém vtělení nejšťastnější a doslova se v něm rozsvítí do co největší intenzity štěstí. Až je tímto obnoveným stavem štěstí a radosti - který je prvotním přirozeným stavem všech bytostí - prostoupena, vyšle přání a silný záměr z úrovně svého středu (my bychom řekli duchovního srdce) a pošle paprsek čistého bílého světla ke všem, se kterými nebyla usmířena, kde neproběhlo odpuštění.
Adresáti (ať už se nacházejí na úrovni vtělení nebo ne) zpravidla tento zájem a přítomnost božího světla duše kvitují, a tak se většinou rychle vše urovná. Někdy je ovšem v těžkých případech třeba, aby psychoterapeut vstoupil mezi znepřátelené strany a trošku jim v tom odpouštění si pomohl.
Kdyby lidé měli byť jen přibližný obrázek o tom, jak si nesmiřitelností, zahořklostí a uzavíráním se od druhých v pocitech křivdy - jak si jen do budoucího stavu škodí, raději by vše co nejdříve rozpustili a ladili sebe vůči druhým do smířlivějších a laskavějších poloh. Přeju tedy od srdce všem - plné odpuštění a úplné oživení radosti.

Minutka na téma "Regresní psychoterapie a praxe bdělé přítomnosti"

O regresní terapii koluje mezi lidmi spousta dohadů a pověr. Tuto atmosféru "podivnosti" nevytvářejí často jen kolující pověsti o návštěvách terapeutů, ale často to přímo souvisí s tím, nakolik terapeut klientovi srozumitelně vysvětlí, co se vlastně během terapie děje a proč.
Například téma "minulých životů" a toho, jak se tam na...še vědomí (duše) dostává během terapie. Je to velmi jednoduché.
Přísně vzato model minulost, současnost a budoucnost je pouze naše přijatá představa, jak se k dění stavíme. Pokud říkám, že se jdu "podívat do minulého života", míním tím, že si jdu vybavit něco, co někdy stalo na principu časového určení (před sto lety, před tisíci lety), do situace, kdy mě stihla přesně jmenovaná bolest, trauma.
Jsem svojí duší (vědomím) v "tady a teď", a rozprostírám plátno se všemi časově a místně určitelnými zážitky své duše kdykoliv. Pokud jde o trauma, jde o zážitky bolesti, utrpení atd. To, proč k nim došlo, je dáno úrovní bdělosti a stavu vědomí v dané chvíli.
Traumata vznikají za (anebo ze) stavu zúženého vědomí, tedy vyrušení z úplné vnímavosti, pozornosti, úplného bdělého vědomí - kdy nás něco ohrozilo, vyvedlo z míry, silně rozptýlilo. Např. zásah bolesti tělesné či psychické, stav ohrožení.
Během regresní psychoterapie se vnitřně pozorností otevíráme proběhlé situaci, kde je přítomna bolest - ale otevíráme tuto situaci "v přítomné chvíli". V tady a teď.
Kdyby terapeut terapii náhle přerušil a zeptal se klienta, kde se tělesně jako člověk nachází, jistě by odpověděl, že v křesle a místnosti, kde terapie probíhá. Není nijak ve své bdělosti a přítomnosti omezován. Je si vědom, že je v místnosti, kde terapie probíhá, je si vědom, že se jeho duše (vědomí) rozhlíží v proběhlých situacích a vybavuje si je. Je si vědom vnitřní identity své duše v jakémkoliv z předešlých vtělení, ať již tělesně a psychicky působil jakkoliv.
Pokud by měl ale tendenci přidávat si k tomu, co si takto vybavuje z minulosti své mentální úvahy a dodatky, je na terapeutovi klienta terapii přerušit a vysvětlit mu, že neděláme interpretaci toho, co se mu stalo, ale že se věnujeme pouze a výhradně vybavování si. V důsledku správné terapie se uvolní emoce zde zapouzdřené a dojde k úplnému zvědomení, co se tehdy a tehdy stalo.
Regresní terapie tedy nic nikam nepřidává, nic nedokresluje nějakými výklady, ani nic v proběhlém mentálně neupravuje - pouze klient si zvědomuje VŠE, co se mu v dané době stalo v podobě traumatu a uvolňuje své emoce. Navrací se k plnému vědomí tam, kde bylo na chvíli zúženo šokem, bolestí atd.
Regresní psychoterapie by tak mohla být obrazně nazývána návratem k plnému uvědomování, k úplné bdělé přítomnosti a pozornosti - v permanentním tady a teď.
Věnuje se tak z jiného úhlu pohledu tomu, co učí některé vysoké meditační duchovní školy - plnému vědomí v tady a teď (a možnostem jak toho využít).

Minutka  "regresní terapie, pomocník v evoluci duše"

Občas se mi stává, že mě mí přátelé, věnující se duchovním naukám a meditacím svojí otázkou překvapí. Mezi takové otázky patří: Hele, na co je třeba se hrabat v minulých životech? Vždyť žijeme teď a tady, kráčíme cestou bdělé přítomnosti a směřujeme do stavu trvalé duchovní realizace."
Jistě, ale setrvání v stavu integrace předpokládá, že "vše..." je integrováno a jsme v "jednotě" - nikoli že skládáme části k sobě, že říkáme: "já už nemám problém", ale vědomím všímáním a uvolňováním se z rozporů, z polarit a duality.
Jak se můžu uvolnit ze svých stínů, když je nechci vidět? Když mám v podvědomí hromadu nezvědomělého haraburdí? Když za mými projevy stále vládne pevnou rukou ego?
Bylo by hezké přijmout, že cesta k vyspělému stavu se ukazuje vždy na tom, kolika rozpory ještě žiju, kolik návyků mě svírá v ulpívání a kolik traumat mě ovlivňuje. Být bdělý zaručuje, že se už tolik nedostanu do stavu zúženého vědomí, rozptýlenosti - když se mi to podaří.
Ale pokud jednám v některých věcech nezvědoměle, pak jedině poskytnutí zrcadla mi to ukáže. A terapie je výborné zrcadlo pro toho, kdo si přeje plné uvědomování a tím i posun k plné integraci všeho.
Byl jsem překvapený, když jsem při rozhovoru na úrovni duše byl ujištěn realizovanou bytostí, že pokud jedinec (ať už zde ve vtělení nebo na jiné úrovni) nemá vyřešené "záznamy traumat" a je pod jejich vlivem, stále je stahován dolů do inkarnace a karmického poutání. Je tu prostě volba: buď se začneme svými traumaty a návyky zabývat a uvolníme se od nich, a pak  se nám otevře sjednocení trvale, anebo ponecháme rozpory a vlivy z minula dál působit, a pak se integrace spíše jen dotýkáme. Být bděle přítomný v sobě zahrnuje všechny projevy, které vyvstávají, včetně těch, které se jako echo nesou do mé současnosti z nedávné či dávné minulosti. Tak si jen přeji, ať se každému daří rozpory a traumata vidět a uvolňovat, aby jej už nic nespoutávalo v jeho radosti a evoluci těla, psychiky i vědomí (či duši).

Minutka o divné spiritualitě a záchraně světa

Když se tak rozhlížím, všímám si, že tzv. spirituálních či duchovních apelů a výzev kolem přibývá. Hromada lidí prezentuje pohled, jak je třeba se chovat konečně svobodně, nezávisle, a jak stačí nějaké to kolektivní pocítění vibrací či seminář na duchovní téma.
Až se značným odstupem času si všímám, jak kromě toho pěstování bdělosti, což je ostatně ...sám učitel na hodně vysokém stupni- jak důležité je potkat v jisté fázi vývoje buď autentického duchovního průvodce nebo skutečného duchovního učitele.
Spousta lidí si možná pomyslí: ech, jakápak náboženství, meditační skupiny, kněží či guruové, já si najdu sám, co mi vyhovuje. No, proč ne. Stěžejní chvíle ale nastává, když zjistím, že onu "říši ducha" hlídá (jako můj věrný stín) mé ego, aby ji řádně vtáhlo do svého zhodnocení a interpretací.
Mezi egem materialisty a egem duchovního hledače je jistý rozdíl, ale pořád je to o tom stojném: o zrcadle. Odzrcadlit naše ego může sice i dobrý přítel (a my budeme možná skákat dva metry vysoko nebo dštít síru), ale přehmaty a omyly na duchovní stezce nám může odzrcadlit jen někdo, kdo už má "tyhle tendence" dávno za sebou, kdo má  v tomto jasno a přehled.
Pokud jsme schopni se na dálku telepaticky radit např. se sibiřským šamanem (teď myslím takového, který skutečně disponuje "poznáním"), a přijímat jeho širší duchovní náhled, nebo jsme schopni v jiném kontextu přímo duchovně komunikovat s archanděly či bódhisattvy, tak nám jistě jejich "zrcadlení" našich přehmatů a domýšlivostí bude stačit. Tak tomu ale bývá spíš zřídka.
Když ale nejsme v takové vybrané společnosti ducha přímo, pak je duchovní učitel tím nejbližším, kdo nám ego, naše posuzování, přetvářky ad. milé věci může odzrcadlit. Toto zrcadlení je podle mě jedna z nejlepších služeb, které pro nás může udělat.
Nemělo by to asi být tak, jak si řada lidí mylně vyvozuje, že žáci slouží mistrovi, guruovi. Slouží k čemu?
Spíš by bylo fajn, přijmout, že někdo duchovně realizovaný pomůže nám - abychom sami mohli vidět bez klapek na očích. Později třeba zase posloužíme my druhým na cestě.
Záchranáři světa by se tak mohli ohlédnout, že celý problém trčí v nás, jednom každém. A že odpovědí na problémy sebe i světa je pokojná mysl, vyzařující srdce a reflexe vlastního ega. Spíše tedy evoluce duše, než revoluce lidí, chtějících všechny spasit. Spíše autentická duchovní nauka a cesta, než astrální blouznění a fantazie.
Občas mě díky práci terapeuta pobaví, co si my lidé myslíme o tom, co znamená uchovat si čistý záměr. Skoro nenajdete člověka, který by dobrovolně a se skromností prohlásil, že se zabývá tím, že má špatný záměr, že je sobecký, nebo že se dokonce učí, jak změnit zájmy ega na zájmy altruistické. Cesta k spiritualitě jakoby ukazovala hned přechod mezi buddhy či archanděly. No, třeba by mělo smysl nejdřív na duchovních akcích mýt záchody, nebo pomáhat v kuchyni - třeba vede cesta spíš do centra ega, a pak se teprve uvidí...

Minutka "na Vánoce, dlouhé noce, bývá velká chumelice..."

Musím se přiznat, s Vánocemi bojuju už dlouho. Ne, že by se mi vždycky povedlo vyhrát nad stresem ve svém okolí, ale u sebe jsem si jaksi udělal pořádek. Už se nenechávám zaplétat do "konspirací" - co je údajně třeba udělat kolem nákupů, dárků, návštěv u příbuzných a vychtěného televizního atmosférického tlaku. Vše si volím v klidu, bez ná...tlaku. Svět na tomhle nestojí.
Vyšel jsem z prosté jogínské vánoční situace, že nemusím vůbec nic a pokud mě mají mí blízcí rádi, budou to "nic" přát i mě. Myslím tím "nic" samozřejmě pohodovou prázdnotu od konceptů mysli a rušivých emocí - řečeno hodně buddhisticky vznešeně.
No, a poněvadž jsem občas i laskavý, přál jsem a přeju všem, ať taky klidně spočinou, nebo se jdou klidně pást..., pardon, myslel jsem projít se jako já se ženou do zimní krajiny - velebit to ticho a dech zimních časů.
No dobře dobře, slyším odkudsi námitku: my dospělí tvé dárky ani tak nepotřebujeme, ale co děti kolem, ve tvé rodině?
Po určitou dobu jsem dělal učitele ve škole i školce, a tak si troufám odhadnout, že největším dárkem pro dítě je naše pozorná laskavost k němu, společné sdílení nápadů, fantazií, ale třeba i ona procházka k lesu, kde na Vánoce dítě zahlédne skutečné srnky či bažanty.
Ono totiž rozzáření v očích dítěte "umělými plastovými krámy" či u klikání do videohry není totéž, jako když oslovíte přímo duši dítěte "zázračně přirozenou zkušeností".
Dítě přece ví, co je přirozené a co umělé, vycítí to líp jak my. Možná bychom se divili, kolik skřítků a víl obývá místa poblíž, a děti je umí najít.
No a kdo ví, pokud se přírody během zimy nebudeme bát, třeba i ta naše zdravotní imunita bude lepší.
Takže suma sumárum: největší dárek je pro mě přítomnost a sdílnost navzájem, trocha toho klidu u svíčky, třeba i návrat ke vzpomínkám (něco, jako když v celé čtvrti vypnou elektřinu). DÁVAT SI ZE SRDCE K SRDCI, bez reklam a omračující pompéznosti, je trochu jiná písnička.
Na Vánoce dlouhé noce, bývá velká chumelice...

Minutka o pomatení chanellingem a zásadách nevměšování

Všímám si tohoto jevu čím dál víc. A právětak někteří kolegové z oblasti psychoterapie. Fenomén chanellingu ovládá stále více lidí na jejich cestě životem. Jsme svědky radostných zvolání, obrazů a kódů chanellingem vedených, poselství Vesmíru, Krista, Galaktických federací, mimozemských bytostí světelných...
Ovšem "není všechno zlato, co se t...řpytí". Jaksi se zapomnělo, že duchovní nauku předávají jen realizovaní mistři, a to těm, co si o to řeknou a mají určitou kapacitu s předaným poznáním nakládat. Nikdo snad nemůže myslet vážně, že stačí zvolat: Jsem Plejáďan, Androméďan,...byl jsem pověřen poselstvím o záchraně světa... naslouchejte mému svět zachraňujícímu poselství... vnímejte tyto svaté vibrace... jste také vyvoleni, bohové, svatí!"
Takový styl ukazuje neserióznost, nauku bez učitele, přenášení představ o své vlastní důležitosti a "egu spasitele". Z drobné zkušenosti z praxe vím, že u tzv. pozitivních duchovních bytostí existuje zásada "nevměšovat se bez vyžádání" a "ctít svobodnou volbu lidí", což nám umožňuje jít cestou vlastní zkušenosti a poznávání. Výjimkou by snad mohl být takový stav, kdy vinou nevědomosti hrozí náš zánik. Ovšem i tam by jistě byla výzva ke komunikaci. Řada lidí dnes hlásá svá poselství (textem, videem, podprahovými obrazy) s přesvědčením, že jim lidé "uvěří a začnou se tím řídit. Vsázejí na to, že čtenáři umí houby rozlišit, kdo stál a stojí za "orionskými či sírianskými mystérii", "jak světelní jsou 'bohové' Annunaki" či "proč by Plejáďané hlásali a kázali, co máme/nemáme dělat".
Poněvadž lze tyto chanellingy jen obtížně usvědčit z falsifikace, hra na "posly bohů" pokračuje. Jedině vlastní přímá duchovní zkušenost a vícestranné ověření "čistého zdroje chanellingu" mohou poskytnout skutečné rozlišování.
A pokud jde o duchovní nauku, tak tu je (podle mého názoru) lépe si také ověřit (včetně mistra) a přijímat od těch učitelů, kteří její úroveň sami již realizovali a nikoho k jejím následování nenutí.
Chvála lidem rozumného náhledu, čistého záměru... aneb každý svého (ne)štěstí a životní iluze (či pravdy) strůjce.

Minutka o činnosti a nečinnosti

Z hlediska lidí, kteří jsou posedlí "tělesně-psychickým a myšlenkovým konáním", kterému se říká "práce" či "zaměstnání", jsou zde také lidé "konající poznání na úrovni ducha". Z hlediska "názoru" veřejnosti jsou ve značné (pozemské) nevýhodě.
Každý skutečný duchovní mistr a adept se snaží ukotvit své tělesně-psychické bytí  zde, "v zemitém aspektu", aby mohl skrze... poznávání v duchovních oblastech využít své pozemské inkarnace, a přivést mezi lidi "vysvobozující" nauky. Tyto nauky a příklad ukazují, že naše inkarnace je pouhá série zkušeností, často plná bolesti a utrpení. A že toto utrpení či iluze "mája" pozemského štěstí jsou jen velkým snem oproti (duchovní) skutečnosti základní, vůči původnímu prvotnímu (duchovnímu) stavu. Z hlediska konání duchovních cest je daný člověk zdánlivě "nečinný". Příkladem je například dlouho trvající meditace či kontemplace. (Existují výjimky realizovaných mistrů, kteří jsou schopni zvládat zároveň vše: být tělesně-psychicky bděle pozemsky činní a zároveň na úrovni "stavu duše" se podílet na aktivitách v duchovních úrovních a světech).
My, obyčejní pozemšťané, si můžeme vybrat. Propadnout "světským aktivitám" a budovat a budovat... v iluzích - až do tělesně psychického konce skrze pozemskou aktivitu těla a mysli. Anebo se po vzoru oněch mistrů se zde zemsky "zakotvit"(nezbytná činnost pro základní prostředky k životu), a pak se zaobírat duchovními zkušenostmi tak, abychom "vtáhli nebeské" na úroveň Zemskou (evoluce), a zároveň se sami posouvali ve vlastní duchovní "involuci", do onoho "prvotního stavu", do sjednocení v Jediném - trvale, po 24hodin denně.
Co se jednomu jeví jako "stav něčí nečinnosti", může být pouhým dojmem a úhlem point of view. Jsou "neviditelná konání", a ta mohou značit nejvyšší míru duchovní činnosti, a jsou "viditelná konání", která mohou být hnána pouhou iluzí "o své důležitosti", egu, domnělé uznávané osobnosti a vlastně výmluvou, proč se nezaobíráme skutečnou duchovní prací a aktivitou. Jak relativní je "konat" z popudu mysli, a jak hluboký význam může mít (zdánlivé) nekonání, o tom jistě ví své buddhové a archandělé všeho-času.

Minutka na téma: soudruzi, kamarádi, bratři! (soudružky, kamarádky, sestry!)

Je to věru věc. Kolik jen pokusů o sbratření (ať už na principech třídní solidarity, ideje pospolitosti, či duchovního soužití) lidstvo za celé věky vytvořilo.
Soudruzi a soudružky je vlastně docela milý výraz. Teda kdybychom neznali jeho příchuť během socialistické éry a jeho zneužití. Sou-dr...uh by vlastně měl být také ideový bratr. Myslím, že tato možná kdysi ušlechtilá idea se během věků propadla přesně k tomu, že "soudruh" je jakýmsi pomocníkem v boji proti někomu. Je to spíše druh vojáka ve společném boji, než někdo, kdo se s vámi sdruží na principech svobodné volby a zájmů. Je to věru spíš vykřičené parťáctví vhodné tak do voleb a politických stran.
Jiné je to s kamarádem a kamarádkou. Označení je to ale tak neurčité, že si za ním každý představuje něco trošku (nebo dost) jiného. Kamarád či kamarádka by měli být někým, kdo vás nejen neopustí v nouzi, ale kdo si na vás občas vzpomene a nějakou formou dá najevo, že jde životem vždycky někde poblíž, i kdyby třeba jen nenuceně a symbolicky. Většinou se s tímto "kamarádstvím" pojí nějaký společný zážitek, společné chvíle něčeho, co jsme společně prožívali a silně nás to jako prožitek ovlivnilo.
A pak je tu bratrství, sesterství (dokonce i ve formě bratrství a sesterství třeba duchovního). Mělo by napovídat, že je to něco tak rodinně a téměř geneticky spojeného, co ani smrt nepřetne. Jakési "nebeské bratrství na Zemi". Takovíto bratři (sestry) minulosti byli ochotni nasadit krk, dát v sázku veškeré úspory a majetek, někdy si dokonce vyrvat srdce z těla, jen aby jejich "bratr" ("sestra") mohli dál žít - pokud šlo o věc osudové volby. Bratr ve smyslu duchovním byl někým, kdo na rozdíl od učitele či mistra byl vždy poblíž, na jehož záměr a konání bylo spolehnutí a s kým se vždy společně dělo "naslouchání srdci", tajuplné spojenectví a sdílení něčeho, co daleko přesahovalo plytké vazby obyčejného světa.
Vždycky si říkám, jestli je mezi tím trojím označením nějaká životodárná vazba pozitivní a logická. Inu, kdyby "spolu-druh" (soudruh) byl někým, s kým sdílíme určitou důležitou životní ideu, kterou se snažíme společně zrealizovat. Pak kdyby se třeba sdílení takové ideje či prostě spolu-cesty mohlo za určitých okolností přelít do něčeho hlubšího, kamarádsky sdíleného. A pak - kdyby - se ze skutečných vnitřních přátel stali skutečně sobě blízcí "bratři, sestry", kteří prostě jsou ochotni s druhým hluboce sdílet a za něj se třeba i postavit.
No, a tady končí poněkud patetická minutka, neb všechny tři výrazy sdílení se poslední čas běh dostali až k neurčité a někdy až banální plochosti. Kdoví, snad se někomu pokus o zmrtvýchvstání a resuscitaci daří...

Minutka kolem "vibrací" a Vibrací

Vždycky mě toto téma rozesměje.
A vzpomenu si na svého učitele, jak o tom vždycky tak laskavě rozpráví až nakonec řekne: vibrace nejsou nic, ale vůbec nic důležitého.
Věřící a duchovně praktikující občas "kvůli vibracím" mění své učitele a celé duchovní a meditační směry.
Lidé v cirkuse také cítí "vibrace", jak kolem běží koně s akrobatem.
V kině jsou vibrace... z filmu o zamilovaných a z erotické scény.
Vibrace jsou i při sázkách na dostihy.
O vibracích na fotbalových stadionech ani nemluvě.
Někdo ovšem tvrdí, že cítí jiné, jemnější a vyšší vibrace. Tyto vibrace prý patří planetám, hvězdným lidem, světelným bytostem a snad i bohům. Stačí se na ně naladit, nechat se rozvibrovat a je to. Rázem jste vyvolená pokročilá bytost na vzestupu své duše a celé planety, vibrujete až doslova spolutvoříte samotný vzestup, vaše DNA se překalibrovává a už velmi brzy se dočkáte... úplného vítězství vyšších vibrací nad pouhým pozemským blátěným a šedivým světem.
Inu, ano. Vibrace jsou, a jsou různé. Jsou to doprovodné jevy, samy o sobě nikoho nikam neposunou. Jak by také mohly, když žádnou vlastní inteligencí neoplývají. Jediný krok při změně zlozvyku či bezprostřední pomoc druhé bytosti zde na Zemi vydá za všechny možné zásvětní "vibrace".
Když se někam či k někomu ladíme na "jeho vibrace", není otázka co to s námi udělá, ale k čemu to potřebujeme.
Jaký krok chceme dál udělat?
A čemu v nás samých taková "vibrace" vede?
Už mi párkrát přišlo, že vibrace může dotyčnému pěkně zamotat rozhled.
Zvlášť ve věcech zásadních. Někdo například tak touží po vibraci nebeských světů, až zapomene na to prozkoumat své vlastní pohnutky, úmysly a minulé omyly. Věří, že vibrace jej očistí ode všeho, co si sám v minulosti nadrobil.
A je rázem "naladěn" třeba na bytosti astrálu, co mu rádi předvedou svoji hru na bohy. A ještě mu k tomu přidělí vznešený úkol. Třeba dělat (falešného) "posla bohů" lidem.
No, za sebe vždycky říkám: děkuji, tohle nepotřebuji. Ani "vibrace", ani Vibrace. Jen mám drobné přání, ať zbloudilců ve vibracích je co nejméně.
To, co opravdu potřebuji je pokoj v duši (jak říkávali kdysi staří lidé), a orientaci na cestě
k tomu, co je autentické a neklame. Je to věc uchovat si čistý záměr, hlídat si ho a otevřít se (bez připoutanosti) skutečnému zdroji
poznání. A hlavně se nebát své temnější stránky, přijmout ji s vděkem, že mi doplňuje zrcadlo - a to bez zbytečných vibrací od ní nebo k ní. Lehké to někdy není, a je to skutečný posun, nikoli pouze na "vibrace".

Minutka o posuzování a povýšenosti

Posuzování mi ukazuje, že jsem zapoměl na to, nejdříve druhého vnitřně obejmout a až pak se pustit do myšlenek o něm, ostatně jím samým nevyžádaných a často bez jeho přímé účasti.
Povýšenost mi hrozívá z nechuti pracovat bezprostředně na úrovni srdce a duše s druhými pospolu, zato chuť věřit, že právě já nesu a sdílím důležité poselství všeobecného bratrství/sesterství, nauky, lásky, že mé srdce je čisté.
Oba stavy oslavuji, jako vzácné učitele. Existuje dost příležitostí jim sloužit, ale velmi málo situací, kdy je pustit k vodě nebo do hor, kde
vládnou démoni pýchy, ega a sebe obelhávání.
Možná bude lepší je obejmout, aby se již nikam nevraceli.

Minutka věnovaná "vztahovačnosti"

Ať se snažím sebevíc, beru si občas věci osobně. Jako velkou výhru vnímám, že mi to občas dochází.
Vadí mi různé věci. To, že mám pocit, že dotyčný třeba nebere ohled, že jedná tvrdě, že neví, co je to nacítění, že vidí věci úplně obráceně. Pak si ale říkám, že to přece je "škola" nevztahování si na sebe, že to se mám právě naučit. Nemyslím tím jen určitou zdravo...u zdrženlivost, ale taky uvolnit se a vyzářit co nejvíce světla k tomu, kdo v danou chvíli koná ono posuzování, pomlouvání či hodnocení. Třeba tehdy, když mu jde vlastně o to, abych se na "věc" podíval šířeji či z jiného úhlu. Krásná škola života.
Jiná věc je, pokud někdo soudí a pomlouvá z vlastní zhrzenosti a z touhy se stavět do role soudce "reality" a jeho záměr je poškodit druhého. Tady je na místě - když se to povede - spíše ho v duchu trpělivě obejmout do jednoho nerozdílného celku. A ze své vlastní vztahovačnosti se pokusit udělat veliký světelný dar, třeba v podobě duhové kuličky. Dát ji pomyslně druhému do ruky a popřát mu, ať je sám sebou naplněný štěstím. Možná se dá udělat i víc, mně právě teď přišlo tohle.

Minutka "od sebe k sobě(k)" 

Vzpomínám si, jak mě jedna má oblíbená instruktorka a vyučující ("buddhismu") jednou v Brně na dotaz: "Prosím tě, jaký retreat by byl podle tebe teď pro nás neprospěšnější?" chvíli svýma očima do hloubky zkoumala a pak řekla: "No, zdá se mi, že by bylo skvělé navrhnout, aby se praktikující věnovali retreatu na své ego. Normální ego, duchovní ego, nechtěné ego, výstřed...ní ego, protestující ego, ego uctívajících, ego raději sloužících, než... atd. Ego jako hlavní téma s tím, že nepůjde o nic řízeného. Prostě se budeme díky situacím s druhým se svým egem setkávat naplno. Ego bude nemilosrdně vytahováno a reflektováno. Žádné formálně vedené praxe, prostě praktická a atakující výzva si ego uvědomovat tam i jinde, své, své, své ego." Možná jsem tehdy něco z té výzvy chápal, ale až mnohem později mi to zaklaplo jako závora do mých vrat (jak jinak, potřeboval jsem k tomu své údajné nepřátele a udatné nemilosrdné přátele). Georgi Gurdžijev se prý tuze smál žákům, když před ním (po zásahu jejich tzv. citlivé stránky ) apelovali na to, že si dovolil necitlivý zásah vůči jejich "osobnosti". Ptal se prý: "Víte vy vůbec, kolik "osobností" se ve vás během dne prostřídá? To ani zvlášť nerozebíral, kolik negativních tendencí a entit si svým chováním a myšlením dnes a denně zveme do své blízkosti. Běžně by to člověku přišlo asi bláznivé - "JÁ" jsem přece vždycky "JÁ" a hotovo! Mně nikdo urážet nebude!" Věc je ale složitější. Lidé nepříliš dumají o živosti ve světě, na kterém se narodili (přítomnosti oduševnělosti či projevu ducha ve všem živém). Kdeže jsou díla Paracelsa, Erasma Roterdamského, Platóna či Plotína, a Hildegardy z Bingenu, Jana od Kříže a Františka z Assisi, Emanuela Swedenborga atd. Obecně platí, že lidé ve většině nepřiznávají sféře ducha žádnou platnost. Jacípak "elementálové" (živlové bytosti přírody), jakýpak astrál s pozitivními a negativními "entitami", jacípak buddhové, bódhisattvové (v úrovních duchovních dimenzí vysvobození z "karmického zrozování" jak jej otáčíme my). Jaképak úrovně nad hmotou a nad naší 3D perspektivou? Jaképak nebe, boží Pra-světlo, andělé a archandělé? Vše je jen "výmysl". Ano, výmysl nás lidí, kteří se hlásíme k... No, ke komu se vlastně hlásíme? No přece "k sobě". My jsme středem vesmíru i přírody. My jsme tím osamoceným středem, který sám sebe určil a vymezil, zrodil a dokončil, vyzdvihnul a glorifikoval. Máme tedy právo všemu poručit (i když už při ovládnutí počasí máme trošku problém). My jsme korunou lidstva - které si ji samo nasadilo. A kdo je patronem? No přece naše ego, naše pracně vybudovaná osobitost a osobnost, naše do sebe ponořené a sebe zvýhodňující ego. Budiž mu chvála na (čem)? Na Zemi i ve Vesmíru, ve vší (ne)pokoře. A tak prosím za všechny nás, kdo tohle máte za "přestřel" o retreat a pobyt s druhými, kde přijde ego k vědomé a bolestivé újmě.

Noční minutka "o srdci" (báseň v próze)

Vdechuji tě; snažím se tě přijmout, jak jsi; je to sladké, teď hořké; teď mě to dráždí; teď je to víc věcí pohromadě, no něco jako zkušenost "s tebou". Kolik toho na tobě mám ještě objevit...?
Cítím, taky ty se namáháš mě vyslechnout. Jsem chvíli jako špunt v krku, chvíli jako růže, pak zase jako slova, drhnu. Chvíli jsem možná jako jablko, jako lákající v...laková trať úzkokolejka do Hradce. Je to lepší, něco tě asi zaujalo.
Možná je to jen vůně, možná dotek, možná něco nedotknutelně neznámé. Za tím vším je něco jako "duše", něco jako "hlubina laskavého zářícího dětství", jako zázračný příchod na svět, kdy tě máma drží jako poklad vesmíru.
Všichni jsme tohle kdysi uměli. Všichni jsme se svěřovali a bývali svěřováni. Sdíleli se. Všichni jsme k sobě kdysi "chutnali" a "lnuli".
Je to jako pít mléko přímo od kravičky.
Ale to už je dávno... dávno... Teď se tu jen "ukazujem", je nám občas stýskavo. Zkoušíme si věřit, důvěřovat si a dá to fůru práce.
Tak aspoň hledáme, kdo nás (trošku) přijme "jako jiné - za své", jak jsme. Říkáme tomu "mít svoji hodnotu". Mít Někoho. Ale chlévy a seníky jsou na vsích pořád, pořád ještě existují staré polní stezky za městem, za vsí, ještě bychom mohli putovat, sedávat u ohňů, vyprávět si příběhy svých životů...
Ale mnohým je to málo, mnozí mají pocit - "odstupu". A svrchovanosti.
Možná máme v duši každého, koho jsme kdy potkali, rádi. Na esenci dobra se nikdy nic nezmění.

Čtvrteční "buddha" minutka 

Krátká minutka s tematem buddha je vlastně radostná. Buddhisté se prý rádi smějí, a jistá uvolněnost a laskavý přístup z mnoha z nich přímo vyzařuje.
Buddha je jednak pojmenování Buddhy Šakjamuniho, který uskutečnil stav úplného vysvobození z pout samsáry a předal metody, jak se vydat na cestu k vysvobození. Dále se kolem označení "buddha" točí velmi komplexní duchovn...i nauka o mnoha stupních a školách, na Západě souhrnně označovaná jalo buddhismus. Tyto školy a směry zahrnují nejen nauky Buddhy Šakjamuniho v podobě spisů suter, ale také pozdější spisy vyšších a nižších spisů tanter. Ufff. Na samém vrcholku buddhistických nauk Vadžrajány jsou jako klenoty nejvyšší, k osvicení nejrychleji vedoucí nauky spojené se stavem realizace Mahamudry a Dzogčhenu. Pokud by chtěl někdo buddistický "vesmír"  opravdu zevrubněji pojmout, potřeboval by k tomu minimálně prostudovat a pochopit nauku suter, dale tibetské překlady buddh. nauky Tandžur a Kandžur, nekolika svazkovou Encyklopedii poznání od mistra Džamkon Kongtrula... atd. Buddhovská nauka zde zahrnuje svazky posvatné kosmologie, posvatné geometrie, lékařství, filosofio, alchymii, mystiku, magické principy, tantrické nauky vizualizace a transformace, stovky a tisice metod, ktere adepta vedou na stezce k duchovní realizaci. K tomu všemu je ještě nezbytné najít si skutečně čistou linii buddhistické nauky a prověřeneho realizovaného učitele.
Člověk aby si bezmála posteskl, kolik toho takový adept má zvládnout. A přece se dá zachytit jednoduchá esence. Např. J. S. Dalajláma ji zmiňuje téměř pokaždé. Buďte bdělými sou-citnými bytostmi, nepodléhejte klamům tohoto světa a rozvíjejte lásku ke všem cítícím bytostem. Vyzařujte. Možná jsem na mnohé zapoměl, a příliš vše zjednodušil, ale to mi pro tuto chvíli vůbec nevadí ...

Pondělní minutka "duše"

Musím se smát. Tolik nepokoje kvůli "ničemu". Lépe řečeno, kvůli něčemu, na co většina lidí vůbec nevěří. A velká část dalších se toho bojí, distancuje se nebo má tendenci před tím druhé varovat. Vždycky to bylo stejné, už od nepaměti. Ti, co se skutečně dotkli (hranice života a smrti) a živé srdeční esence (duše),  a ti, kteří za žádnou cenu nechtějí připustit, že domov,... skutečný domov září skrze stav duchovního sjednocení, stav "za" hmotnou existencí. Ve vše-pronikajícím božím - buddhovském Pra-Světle (lásky a moudrosti). Že sem na Zemi chodíme (do těl) pro zakoušení, vyzkoušení si a učení se, jak opravdu "být" se vším čistě propojeni.
Někdo tomu stavu říká esence buddhovství (přirozenost Buddhy - dharmakája), jiný stav všeprostupující (rozumově neuchopitelné) boží přítomnosti. Lidé jsou tak umanutí, že se dohadují o rozporu mezi archanděly a bódhisattvy, kritizují jedno, aby vyhráli v loterii druhé, a měli svoji konceptuální pravdu. Ortodoxní a zapřísahající se obránci rozdělených "svatých" táborů a pravd - kteří se ale osvícených a duchovně realizovaných málokdy ptají
"Duše" je pro mnohé tak abstraktní a zapomenutý pojem, že sotva kdo během života uvěří, že jí disponuje. Až do momentu "zlomu" jakoby tu pro mnohé nebyla. Pouze skutečně vysocí umělci (malíři, skladatelé ad.) a mystikové jakoby o ní neochvějně svědčili.
S tzv. "vědomím" je to mnohem lehčí. Málokdo o sobě řekne, že není "při vědomí". Podobné je to i se záměnou směrem k výrazu "mysl", který tolik obdivují duše filosofické. .-) Pak je ovšem třeba jít "za tuto mysl".
Dejme tomu, že "duši" si člověk odpradávna vymýšlí, prostě je to jen jeho představa. Představa pocházející "z jeho vědomí", "z jeho mysli". Proč by si ale vědomí mělo zapotřebí tvořit pojetí o vymyšleném "neomezeném"? Aby nebylo tím, čím je?
Těch, kteří prošli hraniční situací za práh života a měli zkušenosti klinické smrti, jsou stovky a tisíce. Všichni popisují podobné jevy - které jim prostředkoval podobný "vnitřní pozorovatel", kterým sami byli. Proč tedy tolik pronásledování (pro nic!) z řad vládců a kněží proti mystikům - znalcům duše - (a dalším duše zastáncům) všech dob?
Jde to říci velmi prostě. Kdo se dotkne prvotního a esence, a začne podle toho žít, je pro "materialisticky orientované" poživačné a majetnické pojetí velmi nebezpečným příkladem. Na takovém se celé pojetí pouhé "konzumace života" a vyhrocené individuality ega hroutí. Takový dává příklad nezávislosti, relativity, soběstačnosti. Je jedno, nazveme-li ho šaman, mystik, buddhovský meditující. Cesty to jsou různé, ale skutečný cíl tentýž. Naprostá nezávislost Buddhovy duchovní realizace "prázdnoty, jasnosti a blaženosti" právě tak jako Ježíšův jasně vyjádřený "domov v Království nebeském". Jen zdánlivě je tu mezi nimi rozpor. Sjednocení, duchovní integrace značí vždy Jedinost, nikdy ne dualitu. Pro buddhistickou nauku je důležité nic neuchopovat, vyprázdnit veškeré obsahy, pouta a tendence, rozbít iluzi Já a ega tak, aby mohlo dojít k prvotním stavu "vše-sjednocení". Tak se na to dívám. To je důvod, proč buddhismus neuznává individuální a samu o sobě existující esenci duše. jeho přístup je odlišný. Může si za to zřejmě samo západní esoterické pojetí. "Duše" je relativní "duchovní vozidlo" skrze věky, ale její skutečná neiluzorní existence jde stejným směrem jako v buddhismu cesta transformace. Její domov je "stav  sjednocení". Duše jakožto prostředek duchovní realizace je z hlediska vadžrajánového buddhismu "graduální cestou" k realizaci. Naopak vyspělá úroveň duše před branou duchovní realizace chápe již svoji skutečnou domovinu. Nelpí na sobě, ani na realizaci, naopak vstupuje do "stavu sjednocení".

Malá pondělní reflexe: 

Už od dob studia filosofie na FF jsem si kladl pro mě zásadní otázku celého svého studia.
"Jak je možné, že tolik skvělých myslitelů nedokázalo zásadním způsobem zasáhnout a oslovit srdce člověka? Uskutečnit vizi evoluce lidského ducha pro možnost relativně šťastného spolu-žití na vnitřní i vnější bázi?"
Ač technicky malinko na výši, jsme civilizačně pořád plni plytkých... davových tendencí, od sebe cíleně oddělováni, podléháme vůli reklamních tendencí a návyků. Nečinně sledujeme programy lobbistů a stínových vlád s tím nejhorším etickým profilem - (klidně prodají zbraně hromadného ničení a podpoří tajně válku kdekoliv, kde jim zaplatí).
Odpovědi se mi dostalo mnohem později, díky tibetskému buddhismu. Nauky filosofů a politologů většinou pohrdají "cítěním", obzvláště pak skutečným nacítění "své duše" na druhého. Jedině snad existencialisté se tohoto tématu dotkli. Chybí vnitřně vedená vize "laskavého a otevřeně projevovaného soužití" na bázi smyslu života, na ose lidské duše.
Většinově žijeme v izolacionismu, duchem jsme jeden od druhého na míle daleko. Vážíme si možností plynoucích ze svého oddělování se, svých ulit. Mnoho z nás je nuceno žít a pracovat ve stínu firem, kde je důraz na sebe-prezentaci své silné individuality, ega. Vynuceně se tedy předvádíme a učíme předvádět se své děti. Jsme podobni těm, kteří žijí ze stínů svých skutečných existencí. Ze stínů stínů. ¨
Nikdo nikomu (šetrně a bratrsky) nesděluje, že je právě nepropojený, vnitřně odpojený, svým duchem (srdcem) neúčastný, necitlivý.
Třeba takové slovo "pokora" zní v naší dnešní době pro spoustu lidí skoro směšně.
Například v relativně chudém Bhútánu snad o "soužití celku" něco věděli a vědí, a také možná vědí, jakou váhu má skutečná vnitřní báze soužití a sou-cítění v propojeném celku. Je založena na "přesahu smyslu" od tělesně-psychické existence v čele s egem k lehčímu vděčnějšímu pokornějšímu bytí. Vděku za dočasné darování místa k pozemskému pobytu.
Vědí, že jediným životem nic nezačalo a také se nic nekončí. Vědí, co je štědrost od srdce a proč ji v sobě uvolňují. Znají laskavý zákon "přijímání a dávání".
Z takové roviny se dá s Buddhou či Kristem "od srdce a ducha" hovořit snadněji.
Má babička mi vždy říkávala , že jsme zde na Zemi "jako na návštěvě". Až v dospělosti mi došlo, jak široký to může mít význam. Je tu možnost a výzva:
Navzájem se zde opatrovat jako věční sourozenci, věčné matky své věčné děti atp.
Z takové roviny se dá hovořit o relativních podmínkách štěstí plynoucího v dočasnosti, vděku a pokoře. A to i při správné Buddhově nauce Čtyř vznešených pravd o povaze existence stižené utrpením. Většina lidí ví, že skutečný domov je záležitostí "vnitřní", záležitostí srdečnosti, ducha a vzájemné důvěry ve vnitřním světle sjednocení a celistvosti.
Každá skutečná lidská "komunita", (hodná toho názvu), je tvořena z báze nepředstírané sdílnosti, úrovně soucítění, vnitřní propojenosti a bedlivého opatrování sourozenců, bytostí. Naopak jakákoliv pouhá proklamace kvalit "společenství", kterým reálně nežijeme, se jeví jako přetvářka, prostor pro ega a jejich honbu za falešným sebe-uplatněním.

Malé dnešní zamyšlení nad tématem "duše" a "nezávislého já":

V tibetském buddhismu existuje zakladní náhled na nepřítomnost nezávislého "já" v jedinci, hovoří se o pěti skandhách (složkách) ad. Vše se jeví jako dočasné, dohromady shluklé projevy. Existence je tedy vícesložkovým přechodným jevem. To pak jistě platí i podle aplikace na západní model duchovní: tělo, psychika, duše jsou složky přech...odné či v případě duše "přechodové" (bardo výskytu duše). Duše, jako nejvyšší vědomá složka člověka je právětak  relativně vztažná v celé soustavě - je uvědomováním si v střídajících se stavech a jevech.
To je ale řeč o duši, která nechápe zdroj, zářný stav sjednocení, ze kterého vzešla. Duše (vědomí) ve stavu kontemplace se z ničeho nevyděluje, neb je v esenci se vším duchovně provázána.
Existuje prvotní stav dokonalosti, ke kterému se lze vrátit (zvědomit se jako děti tohoto Zdroje). Existuje prvotní stav světelného Jediného. Křesťané mu říkali "stav mystického sjednocení s Bohem". Skutečný křest (vstup do tohoto stavu či proudu) býval kdysi v křesťanství (nakrátko) realitou. Dnes už málokdo tuší, čím měl vlastně očistně projít zasvěcenec. Bez kontemplace (uplného uvolnění pout ega a mysli) se vstoupit nedá. Jde o stav, který nelze slovy opsat, ale lze říci, že lze do takového samo-zářného stavu sjednocenosti se vším vstoupit. Do stavu za egem a za iluzorní podmíněností. Že existuje všeprostupující otcovský stav zářné prázdnoty z jehož nekonečného potenciálu se probouzí projevující se mateřství všeho. Do světa zářící projevy se jeví jako duše, paprsky vědomí, vyslané samostatně nazkušenou. Kéž pochopí, že se mohou a mají navracet do otcovsko-mateřského prvotního stavu.
Možná to jen výraz mé obraznosti...