Pozitivní a negativní entity tohoto a dalších světů

Je jistě vícero lidí, kteří ze své zkušenosti přišli na to, že jak na úrovni naší Země, tak i v dalších úrovních bytí existuje projevy bytí, žijící entity (ať už vtělené nebo nevtělené) si klade četné otázky. Poněkud hanlivě a lehkovážně mluvíme o UFO, což jsou spíše objekty, než něco živého, Vysmíváme se veškerému ne-zemskému (jemnohmotnému a nehmotnému) životu, aniž by v tom byla více než naše arogance a strach překročit práh navyklého pohledu. Na straně druhé celá řada z nás bytosti „vyznává“ duchovní mistry a osvícené bytosti – Buddhu, Krista, Šivu, proroky, svaté či rišije. Rozdílnost je samozřejmě v tom, zda vůbec duchovní světy uznáváme, zda s nimi máme zkušenost osobní (jsme-li si ji schopni vybavit), anebo vše berem jen jako „fantazie starých národů“, mýty sebestředného vypravěče a snílka.

Ať už tak či onak, všichni se ve svých životech setkáváme s určitými "projevy a situacemi", které považujeme za nepříjemné a „negativní“. Nemoci, stres, traumata, zranění, ale také „divné klima v místnosti“ či třeba „vyčerpávající prostředí supermarketu“, jsme zasaženi zlobou kolgy v práci, nebo při neštěstí propadáme hluboko do sebe (hroutíme se emočně).

Pokud bychom se chvíli orientovali, že za některými našimi slabostmi tkví i určitý „vliv“, mohli bychom takový vliv sledovat. Jsou lidé, kteří se za nic na světě nenastěhují do domu po sebevrahovi, většina z nás by asi nechtěla spát na hřbitově, a ani pobyt v nemocnici nebereme jako prospěšný, leč maximálně nutný. Jiná věc je zjistit, co v daných prostorách působí a proč. Lidé si totiž za výrazem „negativní energiie" často neumí nic vybavit.

Pokud je ale někdo senzitivnější či má rozvinutou schopnost jemnohmotného vnímání a případně i komunikace na úrovni hlubší (na úrovni duše alias vyššího vědomí) jeví se vlivy jinak. Z vlastní malé zkušenosti (spolu s mojí ženou) víme, že za některými „negativitami“ tkví i entity, které jsou s daným projevem spojeny. Týká se to jak nemocí, tak i vlivů v životním prostředí a samozřejmě vlivů na nás samotné. Skvělou a nenahraditelnou ochranou před takovými vlivy je duchovní praxe meditace či modlitby, bytí v co nejzářivějším vnitřním stavu. K takovému vnitřně rozzářenému jedinci se takovéto vibračně nižší entity zpravidla nepřibližují.

Jak je to ale například na astrální úrovni s tzv. pozitivními a negativními bytostmi? Vymezujeme je jako „negativní“ či „pozitivní“ většinou hlavně směrem jejich záměru k nám, lidem. Chtějí nám prospět nebo škodit? Jaké jsou jejich úmysly? Co obsahuje jejich svět a jsou vyspělejší než my nebo ne? Pro člověka bývají takové otázky podobné poutníkovi, který chce přespat v hlubokém lese.

Je zde jedna důležitá věc, kterou bych rád zmínil. Vše, co vymezujeme jako negativní či pozitivní je věcí „spojení“ a „společného tématu“. Kdo se chová v životě manipulativně s druhými, sám bývá zatahován do sféry manipulujících entit. Kdo je v životě příliš pasivní a jaksi „odumřelý“, toho napadají a doslova někdy bombardují entity plné ohně, aby jej drsným způsobem (třebas i bojem) probudili z letargie, anebo predátorsky vysávali. "Život" jakoby čekal, až se dotyčný jedinec zvedne a řekne: dost! Právě tak pozitivně smýšlející lidé táhnou k sobě ke spolupráci entity, které se chtějí společně radovat, učit se jeden od druhého, evolučně stoupat. No a pak je tu téma samostatné duchovní evoluce duše jedince – jeho směřování k duchovní sjednocenosti, které někdo říká „osvícení“, jiný třeba „spása“ či „úplné probuzení“. Taková cesta je pak navýsost strmá a náročná, neboť na ní se učíme již zcela nést odpovědnost za své konání, za své vztahy, za své slabosti a omyly.

Náčrt civilizací naší galaxie v rozsahu 3D - 5D 

Základní mapa Galaktických vztahů a civilizací

Milí přátelé, po určitých zkušenostech v rámci komunikace na úrovni duše (v rámci regresní psychoterapie, ale nejen v ní) jsem si dal tu práci se základním nákresem vztahů a aspektů civilizací galaktického prostoru (tzv. galaktické rodiny planet).

Jedná se určitou mandalu (či sféru), kde jsou jednotlivé civilizace a oblasti galaktické rodiny planet Sluneční soustavy spojeny s určitými jejich základními charakteristikami. 

Aspekt zemitý reprezentuje Země, aspekt ohně Orion, aspekt vody Sírius (A i B), aspekt vzduchu Plejády a aspekt prostoru Arkturus. 

Země, Orion, Sírius a Plejády mají různé zhmotnění (úroveň hustoty), v rámci nichž se mohou projevovat a uvědomovat. Pro Zemi je zatím charakteristická úroveň 3D (s většinou nezvědomělým přesahem do 4D astrálu). Pro Orion, Sírius platí většinou aspekt astrálních rovin 4D (mohou ale dočasně působit v oblasti 3D). Plejády se pohybují především v úrovni vyšších stupnic 4D (s možností půdobit i do 3D), ale jejich působení vstupuje již do 5D úrovně "duchovní sjednocenosti (ne-polarizace). Arkturus (Arkturiáni) má aspekt prostorový a éterický, pohybuje se ve všech úrovních volně a nezávisle - aspekt formy se zde může libovolně upravovat dle kolektivního či individuálního vědomí Arkturiánů. Jsou jakýmsi pomyslným středem mandaly. Mohou působit a působí často jako průvodci světem astrálním (4D) a přivádějí vědomí (duši) dostatečně vyspělou do úrovní 5D a výše. Někdy se o nich hovoří jako o strážcích a průvodcích v "koridoru ke Světlu" pro duše zemřelých.

Osa, která je v nákresu naznačena, ukazuje směrem vzhůru "vzestup" a odhmotňování, směrem dolů pak sestup do hmoty a hrubé tělesnosti 3D. 

Základní charakteristika energetické výživy: 

ZEMĚ - výživa hmotná, zdroje "zemní" (ropa) nebo štěpením hmotných částic. 

ORION - výživa energetickým jiskřením a "predátorstvím" (výboj, konflikt, exploze energie). SÍRIUS - výživa "informačním tokem", transformací - úloha experimentů, zejména genetických. 

PLEJÁDY - výživa na bázi "harmonického procesu dechu", krouživých a spirálovitých pohybů - práce s jemnou pránickou úrovní. 

ARKTURUS  - plná nezávislost na "hmotě" a formě, možnosti přizpůsobit si je dle potřeby. Schopnost vytvářet celá "duchovní města" v prostoru vyšších úrovní hustoty. Výživa - pránická. 

Pokud jde o úrovně hustoty nižší (oblast 2D živlových, elementárních bytostí), tam jsou v podobné mandale uspořádány: živlové bytosti zemské povahy - pygmejové (gnómové); živlové bytosti ohně - salamandři; živlové bytosti vodní - nymfy (undiny, nágové); živlové bytosti vzdušné - sylfové (sylvestres).  

* Prosím čtenáře, aby brali ohled na na autorizaci těchto údajů a mapy, jež jsem sestavil. Jde o prozatímní náčrt, který bude průběžně doplňován. Mapu jsem se sestavil na základě osobních (duchovních) zkušeností. Děkuji za pochopení.

O poznávání jemnohmotných světů

Lidičky se často ptají, k čemu je dobré poznávání jemnohmotných světů, rozlišování úrovní hustoty (bytí) a jestli je vůbec možné mít zde přímou zkušenost. Zkusím to popsat za sebe krátce a srozumitelně. 

Někteří tvrdí, že stačí poznat jen BOHA samého, jiní zase že stačí vejít do "kontemplace" buddhistickou (či jinou) praxí - v tom že je obsaženo vše. Svým způsobem je to pravda, ale být v Jediném neznamená, že škrtneme rozmanitost bytí. Bytosti a jejich duše se vyvíjejí postupně a málokdo dosáhne osvícení či trvalého "sjednocení s Jediným" mávnutím čarovného proutku.

Osobně mám zkušenost, že pokud se rozhodneme z úrovně srdeční čakry (nebo oblasti třetího oka - nebo čakry korunní) na úrovni rozhledu duše "cestovat", otevírá se nám při spirálovitém pohybu vzhůru (nebo "přímou projekcí duše na dané místo") výhled na rozmanitost nižších a vyšších jemnohmotných, či zcela nehmotných světů. Někdy bývá zmiňován obrat "astrální cestování", ten je zde ale nepřesný - míříme často dál, než jen do astrální oblasti. V takovém "cestování" bývá nalézána záliba, ale mnohem důležitější je zde ZÁMĚR: Proč se vydáváme na cestu? Komu tím chceme prospět?  

První možností je využití "astrálního letu". Při vzdalování se od zemského prostoru můžeme vnímat barevné světy (v něčem odpovídající barevnému pořadí čaker) - červený svět, žlutý svět, zelený, modrý, fialový svět atd. V každém z nich můžeme nalézt průvodce a prožít (či rozpomenout se) na důležitou zkušenost.

Další, a mnohem důležitejší možností, je "přímá projekce" duše (exteriorizace - vystoupení duše z těla a zamíření přímo do vybraného cíle). Bývá někdy zdůrazňováno, abychom si hlídali věci, na kterých doslova "ujíždíme". To platí i zde.  Měli bychom jaksi zůstat nohama na zemi. K tomu je třeba říci, že po celou dobu "exteriorizace" jsme bděle vědomě přítomni svého fyzického těla a nevcházíme do žádného "transu". 

Mnohem důležitější než "astrální výlet" mi přijde tato možnost duchovně poznávat v praktickém a terapeutickém smyslu. V úrovních nejvyšších stupnic astrální oblasti (4D) a následujících (5D a výše) existují DUCHOVNÍ MĚSTA a civilizace na jemnohmotné (plazmatické) úrovni. Bývá jich počítáno kolem desíti, ale bude jich jistě více.

Tato duchovní města (pozn. podobají se spíše krajinným královstvím) jsou propojena energeticky (pránicky) s naší Zemí. Jsou něco jako vyspělá střediska či "centra pomoci a poznání" pro ty, kteří se dokáží na jejich úroveň vnitřně (duší, vědomím) dostat. Tato „ohniska“ jsou pránicky propojena s úrovní Nejvyššího zdroje (Boha) ve směru nahoru – a směrem dolů pak se silnými pránickými body Zemskými (ohniska, posvátná místa).

Není tomu tak, že by všichni minulí či současní obyvatelé Země měli veškerá svá vtělení jen zde Zemi. Vtělujeme se podle stupně poznání, karmických výzev a dluhů, a dalších faktorů. Během noci se pohybujeme astrálními úrovněmi (projevy bytí) a před tělesným životem i po něm vcházíme do jiné duchovní úrovně (svojí duší). Toho lze dosáhnout na úrovni duše i během tělesného života, ale vyžaduje to jistý trénink.

A nyní praktická otázka: nač do těchto „duchovních měst“ chodit? Nač v nich s jejich obyvateli komunikovat? 

Duchovní města (jmenujme zde alepoň některá: Agam Des, Shambhala, Damcar, Sat Dhan, Akeviz, Kemtaved, Nampak, Mumsaka, Zezirath, Rahakaz) jsou obývána bytostmi, které se dobrovolně rozhodly pomáhat lidstvu a planetě Zemi, ale také umožnit určité poznávání Země bytostem z jiných úrovní vesmíru. K tomu je potřeba určitá příprava – na ni se soustředí například v hlavním duchovním středisku Agama Des. V mnohém toto místo připomíná tibetské kláštery vysoko v horách našeho pozemského světa, v jiných věcech se velmi odlišuje. Jasnost a světelnost projevu těchto obyvatel a celé krajiny se těžko dá jen těžko měřit našimi smyslovými zážitky zde na Zemi.

Hlavním důvodem k návštěvě těchto měst je ale pro mě pomoc terapeutická (léčení) a záměr duchovně poznávací. Řada z těchto měst je vybavena něčím, co bychom mohli nazvat "jemnohmotnou knihovnou", archívem vzácného poznání jak se vztahem k Zemi, tak i k jiným místům a světům. 

Pokud některý člověk v našem světě má zdravotní, psychické či jiné problémy v úrovni oslabení jemnohmotných obalů (aurických) svého fyzického těla, v úrovni čaker a průchodu prány, anebo třeba znovuoživením dávného či nedávného traumatu, dá se za spolúčasti terapeuta do těchto měst o pomoc obrátit.

Léčebná pomoc je pak spojením konkrétního „světelně-plazmatického léčení“* a rad, co by bylo třeba upravit či změnit v návycích a životních výzvách. Míra toho, jak klient veškeré dění v těchto úrovních (kam se společně propojujeme) vnímá, je dána mírou jeho připravenosti v oblasti uvolnění se od posuzování, vzdálení se vlivu svého ega atd. Velká část lidí to dokáže.  Každopádně po tomto léčení bude klient konkrétně vnímat pozitivní změnu v odeznění či alespoň zmírnění problémů. Spolehlivost těchto světelných metod je zhruba taková, jaké lze dosáhnout duchovním léčením od skutečných mistrů, oplývajících duchovní realizací.

Kdo má důvěru v Nejvyšší zdroj veškerého dobra ve vesmíru, nemusí se zbytečně ničeho obávat. Za čisté propojení ručí jak terapeut, tak i bytosti, jejichž posláním je nám pomáhat a pozvedat naši úroveň zdraví i duchovního poznání.

Nad zmíněným „zemskými“ duchovními městy jsou pak vyšší oblasti duchovního sjednocení, které jsou již částečně či zcela nezávislé na „tělesnosti“ či „formě“, a mohou s těmito složkami volně zacházet dle potřeby. Do těchto oblastí se už nedostává „naše ego a jeho osobnost“, nýbrž naše „pozitivně propojená individualita vědomí (duše)“ - propojená jakožto „stav“ v principu Sjednocení a Celku s druhými. Vládne zde Jednota v rozmanitosti těch, kteří již se necítí nijak a ničím vyděleni - spolupracují v lásce a moudrosti.  

* (pozn. plazmou se zde míní zvláštní, gelu podobná jemná světelná hmota, která je zároveň nosičem informací (zde) pro uzdravení.          

FILON ALEXANDRIJSKÝ: DE VITA CONTEMPLATIVA

Kdo to byli THERAPEUTÉ (Therapeutae)?

III. (21) A zde je pak skupina lidí, se kterou se můžeme setkat na mnoha místech. Nacházejí se jak v Řecku, tak i v barbarských zemích a podílejí se na všem, co je skutečně dobré. Největší počet jich je jich v Egyptě, v každé z jeho oblastí, zvláště pak v okolí Alexandrie.

(22) A ze všech míst ti nejlepší z nich, therapeuté, přicházejí na své svaté pouti na to nejvhodnější místo, jako by to byla jejich vlastní země, které se nachází za jezerem Marjut, ležícím na vyvýšeném místě, poskytující jim dostatečné bezpečí a také z důvodu příznivé teploty ovzduší.

(23) Pro stavbu domů si volí určitá místa, která obklopují vesnice. Snaží se tak zajistit si co největší bezpečí. Je zde příznivá teplota vzduchu, kterou zajišťuje nepřetržitý lehký vánek od jezera, jež ústí do moře. Také vanutí od nedalekého moře je lehké a míšením obou větrů - od moře a od jezera - vzniká zdraví velmi prospěšná atmosféra.

(24) Zařízení jejich domů je velmi prosté, jen s ohledem na poskytnutí přístřeší a kvůli dvěma hlavním věcem: poskytnutí ochrany proti slunečnímu horku a pak vůči chladnému vzduchu nočního otevřeného nebe. Nežijí poblíž s nikým dalším tak, jak to činí lidé ve městech, kteří si vyžadující bezprostřední blízkost někoho dalšího. Pokládají to za nepokojnou a ne zrovna příjemnou záležitost těch, kteří si vymysleli obdivování. Tito therapeuté se rozhodli věnovat se sobě v samotě, avšak na druhé straně nežijí od sebe úplně odloučeni kvůli společenství, které si přejí kultivovat a také proto, že se dohodli pomáhat ve svém bytí jeden druhému, pokud by byli například napadeni lupiči.

(25) V každém z jejich domů se nachází svatyňka, které říkají posvátné místo, podobně jako klášter do kterého vcházejí sami a provádějí zde všechna mystéria svatého života. Nic si s sebou nepřinášejí, nic nejí, nic nepijí, ani nic jiného nenosí, čím by se zásobovali pro potřeby těla. Studují na takovém místě zákony a svaté věštby od Boha, sepsané svatými proroky, hymny a žalmy, a veškeré další věci sloužící ke zvýšení poznání a zbožnosti, a přivádění k dokonalosti.

(26) Poněvadž v sobě zachovávají nehynoucí kontemplaci Bohu, tak ani pro své snění nechovají u sebe žádný objekt, který by předkládali svému zraku, kromě krásy božské ctnosti a božské síly. Proto mnoho z nich hovoří během spánku, prozrazuje a vyjevuje slavné nauky jejich posvátné filosofie.

(27) Jsou zvyklí věnovat se modlitbě dvakrát denně, ráno a večer. Když slunce stoupá vzhůru k Bohu, vítají štěstí nadcházejícího dne a jejich mysl je naplňována nebeským světlem. A když pak slunce zapadá, modlí se, aby jejich duše byla nadlehčena a ulevilo se jí od břemen vnějších smyslů, odpovídajících smyslovým objektům, a aby byli schopni nalézt pravdu spočívající v jejich nitru, v jejich komnatě nejtajnější.

I.část mého překladu ze spisu Filóna Alexandrijského: De Vita Contemplativa.

Celý překlad bude uveřejněn již brzy.

Pěkný den.

Mílí přátelé, přidáváme do novinek na našich stránkách pro terapie třídílný videozáznam z přednášky a setkání "Duše a její svět" v Uherském Brodě, kam nás pozvala Li Skočovská.

Tématem byla Hlubinná abreaktivní psychoterapie (regresní terapie), komunikace a pomoc druhému na úrovni duše a také naše (k vydání připravená) kniha Duše a její svět.

Video natáčel náš kamarád David Kössler.

Otec, matka a dítě - ponaučení karmických vztahů

Psát o rodině a oživení zájmu o ni, není dnes příliš "in". Téma sice visí ve vzduchu různých úřadů a občanských sdružení, propírají je psychologové i sociologové i veřejná média. Smutnou skutečností ale bývá, že jde o téma podobající se balvanu, kterým se jen obtížně hýbe jako se "vzorem".  Tedy kromě těch šťastlivců, kteří své vlastní dětství strávili v šťastně uspořádané a harmonicky se rozvíjející se rodině (užší, či širší), a pak se jim samotným podařilo takovou rodinu založit a rozvíjet. Takových je ale v poměru k většině velmi málo.

Jaké jsou vlastně podmínky či předpoklady pro štěstí rodiny - otce, matky a dítěte? Kromě toho hlavního a současně přítomného, totiž citu lásky a rozvíjení harmonie ve vztahu je tu mnoho dalšího. Ovšem jako diamant vsazený mezi dvojici, tvořící budocuí rodinný pár, je zde potřeba sdílet hodnoty, čisté ideje a projevovat si vzácnou trpělivost, úctu a respekt k odlišnostem jeden vůči druhému.

Nerodíme se do náhodných uskupení rodičů. Ani partnera si nevybíráme "náhodně". A ani dítě není "náhodným" návštěvníkem. To by popíralo logiku příčin a důsledků. Zrození je především zrozením "duše" do těla a do podmínek, které ji buď nejvíce vyhovují, nebo které ji nejvíce "poutají" a připomínají to, čemu se má ještě v daném životě naučit. Lidé s duchovním rozhledem si často myslí, že zrození v těžkých podmínkách je "za trest", protože hledí na aktuální bolest dítěte nebo rodičů. To ale není hlavní aspekt. Duše dítěte a rodičů se "přitáhli k sobě" právě proto, aby se ve svých (v tomto případě hlavně bolestných) zkušenostech prozkoušeli, aby si splatili staré ústrky a křivdy, aby se poučili. V jiných rodinách je tomu zase trošku jinak.

Koncept náhodného zrození je sám o sobě těžko představitelný - nenacházíme pro něj důvod. Vždy musí předcházet skutky, úmysly, emoce a nevědomosti, které danou "rodinnou konstelaci" zapříčiní. Nikdo (kromě Boha či Buddhy) neví, jakou zkoušku jaká duše potřebuje k tomu, aby dospěla od stavu nevědomého ničení a negativity k moudrému budování a duchovní realizaci.

Ovšem okolnosti zmoudření v rodině pak velmi záleží na přístupu jak u rodičů, tak později u dítěte. Zříkat se rodičů či dětí je projevem krajního zoufalství, nevědomosti a nepochopení, že se zřejmě nepotkáváme náhodně - a ani poprvé, ani naposledy. Proto je shovívost k chybám, opakování laskavosti a štědrosti, obdarování a pomoc cenným vkladem každého, kdo si své nenáhodné zrození či nenáhodné rodičovské ukotvení uvědomuje. Buddhistické přísloví říká, že všichny bytosti byli v minulých životech kdysi našimi  "matkami". Proto je velmi moudré jim jejich mateřskou lásku splatit vlastní laskavostí a láskou.

K tématu březnové přednášky v Třebíčské měststké knihovně

Otec, matka a dítě - tři různí členové jednoho celku

V dnešní době se zdá, jakoby téma "rodiny" bylo tak trošku zastaralé. Mnozí žijí v neúplných rodinách, mnozí se od svých rodin vzdálili či byli zcela odtrženi. Někdy je v dospělosti důležité převzít odpovědnost za sebe a udělat samostatný krok - z rodičovského hnízda. To ale neznačí pokoušet se vztahy rodinné vymazat či vytlačit z mysli a citů, ze svého srdce a duše.

Otec - matka - a dítě. Kolik společenskovědních směrů se snaží nalézt optimální "rovnici", "vzorec chování" či "obraz", ve kterém se mohou tito členové jednoho celku realizovat. Často se bere jako hlavní "zázemí" rodiny, tedy dům, byt či alepoň pokoj, který rodina sdílí. Pak jsou tu "potřeby" - jídlo, pití, zařízení bytu, oblečení atd. Zapomínáme, že tohle všechno je sice důležité - ale nikoli jediné, co by nemělo chybět.

Podívejme se třeba do starých indiánských komunit, jak věcem pro rodinu dávali řád. Komunita kmene zastřešovala své členy a všímala si, kdo co umí, kdo má k čemu vlohy. V čem jsou jeho přednosti. A v tom se také snažili dotyčného podpořit, aby se mohl realizovat sám, i ve prospěch celku. Často to vyjadřovalo už jméno, které dostal. Nebyla to zřejmě kultura "přejemnělosti", ale dozajista se zde členům komunity naslouchalo, sdílelo a rozvíjelo to, co zároveň přináší užitek celému kmeni. A pokud přišla nemoc, byla téměř vždy chápána jako "výzva" ke změně. Pokud dotyčný nebyl schopen se na svoji nemoc "podívat" po stránce příčiny sám, požádal šamana o jistý druh vhledu, duchovně-léčebné cesty a pak o obřad "usmíření", bylo-li toho třeba.

My, kteří žijeme v západní společnosti dneška si spíše vypomáháme "uměle". Hledáme instituce, přípravky a postupy, jak se vyléčit ze svých neduhů "bez osobní změny postojů a návyk". Jak léčit skrze "přípravky" sebe, své partnery a své děti. Za sebe si myslím, že je to cesta neúplná a "polovičatá". Netvrdím, že někdy nemůže přinést zlepšení momentálního stavu, ale globálně v našem směřování nic příliš nezmění.

Otec - matka - a dítě, jsou především tři "duše", tři "vědomí", které vstoupili do života tělesného. Dítě si zpravidla "své rodiče" volí seshora, z rozhledu mezistavu, kdy ještě nové tělo nemá. Často je taková duše budoucího dítěte doslova "karmicky tažena", aby si díky zrození a pobytu v dané rodině dořešila své staré "neuzavřené záležitosti". Duše dítěte může být méně, stejně, nebo více "zralá a moudrá", než její rodiče. Je velký omyl otce a matky, pokud si myslí, že "dítě má jen poslouchat a dělat, co se po něm chce", Sami v koutku duše vědí, že by si tohle pro sebe samé věru nepřáli. Ale často jednají pod vlivem "výchovy", kterou je zahrnuli jejich předkové.

Otec - matka - a dítě, jsou tři duše-vědomí, tři ega (nižší vědomá složka osobnosti), tři psychiky a tři těla. Pokud se rozhodnou (otec a matka) upřednostnit ve výchově dítěte své osobnostní a egoistické zájmy ("vychovám dítě jak mě vychovávali!", "bude po mně a hotovo!!, "musí být prostě nejlepší, jinak...!"), pak jednají z pozice "engramu", vlastního traumatu toho, co chtěli, ale co se jim buď nepovedlo, nebo jim uniklo. Zatěžují a často traumatizují svým tlakem duši dítěte, která má již dávno hlavní projekt svého bytí zde rozvržený.

Pokud se rodiče ztiší na úroveň své duše, nechají své ego stranou, a budou si všímat, co jim dítě signalizuje, co je jeho přirozenosti a rozvoji nejbližší (s jistým zdravým vytýčením hranic), může dojít k tomu, že se budou všichni tři navzájem harmonicky podporovat.

A duše otce, matky a dítěte budou harmonicky růst ke svému vzájemnému respektu, radosti a sdílení - a zdraví.

Regresní psychoterapie jako praxe "bdělé přítomnosti"

Občas se stává, že se lidé, kteří se s regresní terapií jako tématem setkají, obávají toho "hrabat se ve své minulosti", "otevírat minulá traumata" či dokonce "uvíznout v minulosti". Takové obavy jsou celkem časté, a povětšinou úplně zbytečné. Pokud se dodržuje metodika Hlubinné abreaktivní psychoterapie (regresní psychoterapie) není k takovým obavám žádný důvod.

 Ve stručnosti a jasnosti:

Odkud se jdu na své "dávné" problémy a traumata podívat? Z přítomnosti. A až budu v centru oné události, budu jí také plně přítomný. Je to jako podívat se do "hologramu" dané události a úplně si ji "dát před oči", vidět ji v celé úplnosti tady a teď. Vidím ji přece před sebou nyní, neproběhl žádný "návrat strojem času". Celý důvod, proč mě jako člověka dnes, tady a teď něco trápí je, že v jakémsi jiném "tady a teď" jsem ztratil bdělou - široce rozvinutou přítomnost na daném místě - díky stavu zúženého vědomí. Neboli došlo k omezení "pozornosti a nadhledu". Klient na regresní terapii není v pravém slova smyslu žádný astronaut v čase a prostoru, který by se letěl podívat na jinou planetu s názvem "mé minulé životy". Pokud jsme bdělí, jsme vždy "zpřítomnělí", v úplném rozhledu a s kompletním přehledem o tom co se děje. Pokud nás zastihne šok z bolesti, úrazu, pád do bezvědomí - pozornost k přítomnému je zúžena, informace o přítomných událostech se stávají nekompletními. S tím je spojen i stav naší psychiky, která se "leká a obává", uzavírá do "pouzdra" ty emoce, týkající se našeho možného ohrožení zdraví a života, které ona nedokáže zpracovat a ihned uvolni.

Právě tyto zapouzdřené emoce mají později tendenci znovu-ožívat, což působí ozvěnu stop traumatu a jeho staro-nové přítomné probuzení.  To, co jsme v jakémsi minulém tady teď prožili se "vrací" s výzvou k uvolnění a k úplnému zvědomení. Pokud terapeut s klientem nějaké právě aktuálně oživené trauma "otevře", dělá to sám klient v úplné bdělé přítomnosti - v tady a teď. Bez hypnózy a bez jakéhokoliv sugerování od terapeuta. Jen jakoby posunul ono ohnisko "tady a teď" o určitou časovou stopu. Ocitne se v "tady a teď" před 200lety, před 5000lety, před 50 000lety - kdy jeho duše obývala jinou tělesnou výbavu a žila odlišným příběhem. Primární trauma, které tam zažil, popisuje a prochází nahlas, vícekrát, aby se uvolnili emoce a detaily - neboli - aby sám získal ztracený přehled o tom, co mu díky stavu zúženého vědomí "dosud unikalo". Spolu s úplným přehledem o oné situaci se i jeho současný psychický stav dozví, že tehdejší "ohrožení" je uzavřená záležitost, která se k současnosti již nevztahuje (emoce obav odezněly a informace-komentáře k události jsou kompletní).

Tato metoda je zásadně rozdílná od postupů hlubinné psychologie. Psychologie často používá "rozpomenutí se" jako mentální akt, tedy pracuje se vzpomínkou a jejím odreagováním. To může sice občas přinést uvolnění, ale není to "celkové zpracování traumatu" v tady a teď - díky "úplnému a opakovanému zvědomení" celé události, do jejíhož středu se klient dostává. V regresní psychoterapii se naopak "mentální vzpomínání" vypíná, a namísto něho je praxí bdělá přítomnosti v "minulém", teď znovu navštíveném tady a teď, s plným rozhledem a "vybavováním si".

To, co klient prochází v události, toho se netřeba bát. Co se stalo, stalo se. Jde o poučení, ať jakkoliv naléhavé. Vždy to "k něčemu slouží". Není v čem bloudit a co zde "čistit"! S úžasem naslouchám některým regresním terapeutům, kteří hovoří o "čištění minulých životů". Jako bychom mohli v tom co se stalo, změnit byť jen "stéblo". Nikoli, není co od čeho čistit. Veškerá "očista" je plné uvědomování si, co se v tehdejším tady a teď přihodilo, uvolnění zablokovaných emocí v psychice. Získání úplného nebázlivého přehledu. Praxe "úplné bdělé přítomnosti". Získá-li klient (jaksi navíc) i informace v souvislosti např. se svým tehdejším neetickým jednáním a přehledem o tom, kam ho to následně zavedlo - tím lépe pro jeho posun a vnitřní evoluci. To je ale již jakýsi bonus za hranicí toho, proč přišel - zpracovat a uvolnit se z traumatu v jistém "tady a teď", které proběhlo. Kéž je těch, kteří zažívají ustavičnou uvolněnou bdělou přítomnost "tady a teď" co nejvíce.

Aktuality